V době kdy jsem studoval jistou dopravní školu, bylo povinností absolvovat před závěrečnými zkouškami půlroční bezplatnou praxi. V té době už jsem nějaký ten rok brigádil na rampě jako nakladač, a tak jsem využil kontaktů a sehnal si praxi na cargu. Co si budeme říkat k ničemu pořádnému mě nepustili, papírování, třídění archivů, v lepším případě jsem dělal gramatickou korekci metodických postupů. Při tom jsem se aspoň přiučil jak takové odbavení nákladu chodí. Absolventskou práci na téma Odbavení speciálních zásilek jsem obhájil  a tím jsem si myslel, že pro mě epizoda na cargu skončila.

Omyl.  Po půl roce práce v cestovní kanceláři se mi zastesklo po letišti, a zavolal jsem mému bývalému vedoucímu práce Radku Hronovi, který na cargu vykonával místo cargo managera (nutno uznat, že na dlouhou dobu nejlepšího a za hodně věcí mu velmi děkuji). Slovo dalo slovo, bohužel, zatím mé vytoužené místo cargo agenta odbavení nebylo volné. Tak jsem přijal funkci kontrolora nebezpečného zboží.  Dva měsíce jsem se rozkoukával a pak mě poslali na školení. Bylo to moje první delší školení a rovnou v Londýně. Letěl jsem s British Airways, tam zbrusu novým Airbusem 319, zpátky Boeingem 767-300, který tehdá létal do Prahy na lince BA854/855. IATA DGR kurs se  dělal 5 dní, 3 dny na „normální“ nebezpečné, 2 dny pouze radioaktivní.  Na školení jsem si připadal, a asi i působil, dost vykuleně, většina otrlých britských cargo agentů si ze mě dělala legraci. Školil John Ryan, skvělý chlap a pecka odborník na nebezpečné zboží by the air, prostory poskytly United Airlines v jejich budově na Heathrow.  Nedbal jsem posměšků, šprtal jsem po večerech na hotelovém pokoji a nakonec absolvoval jako „newcomer“.

Po návratu na pražské cargo jsem se plně a důkladně  ponořil  do své nové funkce. Prvních pár týdnů se mnou posílali zkušenější kolegy, pak již začal být DGR check mým denním chlebem. Byla to taková mravenčí práce. Nejvíce se kontrolovala třída 9 - Miscelaneous, víceméně nejméně nebezpečná. Byly to různé motory, automobily, motorky.  Zjednodušeně řečeno, mezi devítku se zařazují veškeré mechanismy, u kterých jsou potřeba provozní tekutiny. Tyto mechanismy pokud jsou již použité a nejsou plně vyčištěné se řadí mezi třídu 9. Dalším běžným artiklem byly průmyslové rozbušky a roznětky. Posílali se jako třída 1.4S Explosives a byly určeny pro automobilový průmysl (do airbagů, předpínačů bezpečnostních pásů apod.). To už byla i docela fyzická makačka. Zkontrolovat celé auto třídy 9,  znamenalo ho pouze obejít, jestli má správné značení pro přepravu nebezpečného zboží, ale když přijel celý kamion Indet Safety Systems, bylo nutno kontrolovat 200 krabic, pěkně po jedné, 10 kg brutto. To samé bylo také s náboji od Sellier Bellot, které s oblibou vozil Turek do Istanbulu. Hodně chodilo také různých laboratorních vzorků, které se posílaly jako třída 6.2 RIS a chemikálií třídy 6.1 RPB. To byly většinou malé balíčky, chyby se u nich moc nevyskytovali, maximálně v dokumentaci, která se pak posílala na předělání do laboratoře, která vzorky posílala.  Asi největší fajnšmekrovinou byla radioaktivita.  Povolení vozit z Prahy ji měla pouze německá Lufthansa a Swiss.  Swiss  vozil malé diagnostické balíčky, Lufthansa většinou také. Jednoho dne, ale Lufthansa získala zakázku na přepravu jakéhosi výzkumného radioaktivního materiálu do Kazachstánu. Kamion přivezl dva oranžové olověné kontejnery. Kontrolovali jsme je snad 2 hodiny, naštěstí vše bylo správně. Lufthansa kvůli tomu nasadila na linku do Prahy Airbus A300. Jeden kontejner totiž vážil skoro 2 tuny a měřil na výšku asi metr padesát. Všechno bylo vzorně vystaveno, takže vše i na čas odletělo. 

Jiná historka se týká těch malých diagnostických radioaktivních krabiček. Ty moc nevážily. Jedna zhruba 5 kilo, kontrola byla celkem snadná, důležité je bylo nepoplést, protože tam byly namíchány různé druhy radioaktivit od nejslabší bílé až po nejsilnější žlutou 3. Obsahem bylo většinou Cesium 137.  Létaly po deseti kusech.  Jednou mi v sobotu, když jsem měl volno, zvoní mobil. Volal vedoucí směny skladu.

„Hele Lukáši čau, máš čas?"

"Čau, jo, o co de?"

"Musíš přijet hned na letiště, průšvih“. 

Chtěl jsem vědět o co jde, prý radioaktivita. No tě pic, asi jsem při kontrole něco přehlídl a teď na to přišli u letadla. Sedl jsem do auta a jel.  Přišel jsem do skladu a tam ve vzdálenosti asi 30 metrů postávala skupinka skladníků a agentů a koukali k lokaci pro nebezpečné zboží.  Vedoucí směny skladu mě hned popadl a říká:

„Človeče průser, volali jsem zatím jenom tebe, nechceme volat šéfa,  Karel tam vzádu přejel destou ten radioaktivní balíček na Švýcara, co s tim?“

„ Hmm, to je teda průser, kdo tam půjde a sebere to?“

„No já tam nejdu, nemám školení, hele běž tam ty seš ten DGR kontrolor.“

„Jo ale já to nepřejel, tak ať jde Karel se mnou.“

 Vytáhl jsem ze skříňky dozimetr, který jsme tam pro sichr měli a vydali jsme se s Karlem na vysokozdvihu neohroženě k balíčku.  Dozimetr sice trochu drkotal, ale podle tabulky bylo záření v normě. Nakonec jsme s Karlem nadzvihli kartón, abychom viděli jak dopadl jeho obsah. Naštěstí olověné ampule vydržely, byly jen trochu promáčklé. Já každopádně musel volat odesilatele, že nám to spadlo a bude to nutno přebalit. Přijeli asi za hodinu a divili se z jaké výšky to muselo spadnout, když je to v takovém stavu. Prohlásil jsem, že z vysokozdvihu a dělal jsem, že hrozně spěchám.  Díkybohu již neměli dalších otázek a Karel mi v pondělí přinesl basu plzní. 

Poslední historka s býčím spermatem. Ten se vozí silně podchlazen v takových barelech jako na mléko, chladí ho tekutý dusík. Nádoby musí být stále ve vodorovné pozici, aby se dusík rovnoměrně odpařoval. Posílá se to jako třída 2.2 cryogenic liquid. Tento barel si vyzvedli nakladači a jeli s ním z carga k letadlu. Je to celkem daleko, ke vzdálenějším stojánkám asi kilometr. Bohužel si vzali vozík bez bočnic a nádoba se jim převrhla. Jako na potvoru zrovna před parkovištěm, kde jsou dnes otvory pro spottery.  Nakladači sice bleskurychle nádobu otočili a dali zpět na vozík, ale už bylo pozdě. Všude bylo moc očí, během dvou minut  tam byli  letištní hasiči. Měl jsem zrovna směnu a kontroloval nějakou deklaraci pro nebezpečné zboží a už mi drnčel mobil. Šéf. „Lukáši na rampě se vysypal nějaký tekutý dusík,  jeď se na to hned mrknout.“  Vzal jsem si kopii dokumentace zásilky, kterou jsme si museli vždy dělat, sedl do erární felicie a jel k místu incidentu. Už před vystoupením z auta jsem sledoval, že za plotem je nějaký ruch. Ano, byla tam televize Nova. Tisíc korun za nahlášení zajímavé reportáže láká, asi je zavolal někdo z nakladačů, za plotem kromě televizního štábu jsem nikoho neviděl. Hasiči se snažili vše řešit a pobíhali okolo.  Jeden z aktivních hasičů na mě křičel, že tam nemám co dělat ať vypadnu. Nedal jsem se odradit, křičel jsem na něj, že jsem od DGR. On křičel stále ať jdu za velitelem. Já bohužel nevěděl kdo je z nich velitel, tak jsem vytáhl dokumenty a významně s nima mával. Z davu hasičů se vyloupl zkušený padesátník, a šel ke mně.

 „ Ty jsi  od DGR?“

„Jo už mi volal J.V. ať sem hned jedu.“

 „Tomu jsem volal, tekutej dusík co?“

„No, bejčí sperma je v tom v kanystru, jak se to obrátilo tak..,“

„Jo já vim.“

„OK musíme to vzít zpátky do skladu, nevim kolik toho uteklo, a jak dlouho to bude chladit, musim to nechat poslat doplnit.“

 „Kluci, nepředvádějte se , sbalte to jedem“