DOPRAVNÍ LETADLA

Beechcraft 18

Dne 20.1.1937 byl oficiálně zalétán prototyp dvoumotorového lehkého dopravního letounu Beechcraft model 18. Počátky modelu 18 sahají do roku 1935, kdy majitel firmy W.H. Beech inicioval vývoj lehkého dvoumotorového dopravního letounu pro 2 piloty a 6 cestujících. Avšak Beechcraft 18 trochu časově zaostal za konkurenčním letounem stejné kategorie - Lockheedem L-12 Electra Junior a proto byl jeho vstup na trh dosti obtížný. Beechcraft 18 byl vybaven dvěma pístovým hvězdicovými motory Pratt & Whitney R-985-SB o výkonu po 294 kW pohánějícími dvoulisté vrtule. Křídelní nádrže pojaly 600 litrů paliva. Podvozek byl záďový, hlavní nohy se zatahovaly do motorových gondol. Před válkou byly na trh uvedeny ještě verze A18 s motory Wright R760-E2 po 235 kW a B18 s motory Jacobs L6 po 220 kW. Zájem zákazníků byl však stále dosti vlažný. Letouny se prodávaly povětšinou kusově, menší množství odebraly pouze americká Prairie Airways a kanadské Canadian Airways. Aby podpořil zájem o svůj letoun zúčastnil se W.H.Beech osobně společně s H.C.Rankinem v roce 1940 závodů cestovních letounů. Trať dlouhou 1744 km mezi St.Louis a Miami prolétli průměrnou rychlostí 376,9 km a závod vyhráli. Zájem o Beech 18 v civilním sektoru poté sice mírně stoupl, ale to již USA vstupovaly do války. Mezi letouny, které si US Army  vyhlédla pro posílení svých vzdušných sil byl také Beech 18. Tím začala hromadná výroba letounů tohoto typu. Během války vzniklo celkem 4145 kusů B18 ve verzích AT-7 a AT-11 Kansan pro výcvik posádek vícemotorových letadel a dále ve verzi kurýrní C-45 Expeditor. Po válce začal podobně jako u jiných dopravních letounů ve vlastnictví US Army (DC-3 Dakota, Curtiss Commando, DC-4) hromadný odprodej Beechů do civilního sektoru. Avšak firma Beech rovněž obnovila výrobu civilních B18 a to ve verzi D18S. Tato verze se stala nesmírně oblíbenou a zůstala nosným typem firmy až do roku 1969. D18S byl poháněn motory Pratt & Whitney R-985 AN14B po 330 kW a nosil až 8 cestujících. 10.12. 1953 byl poprvé zalétán model E18. Měl zvětšené rozpětí, jeho trup byl objemnější. Kabina sice pojala 7 cestujících, ale ti měli k dispozici, narozdíl od předchozích verzí, toaletu. E18 byl postaven v 762 kusech . V roce 1959 se objevila verze G18 s prodlouženou přídí, zvětšeným zavazadlovým prostorem a bohatším prosklením kabiny. G18 však  již tak úspěšný nebyl, protože neměl, jak již bylo v té době běžné, příďový podvozek. Ten se objevil u verze H18. Poslední tři letouny Beechcraftu H18 byly dodány 26.11.1969 do Japonska. Beechcraft 18 byl mimořádně úspěšný letoun, který vydržel ve výrobě plných 22 let.

( pramen: V. Němeček - Dvoumotorová pístová dopravní letadla, Atlas letadel svazek 4,  Nakladatelství dopravy a spojů, Praha 1984)

 

 

Beech E18 americké společnosti Freight West Airways (foto:© Lars Wahlstrom - www.imcat.com )

 

Rozpětí 14,53 m
Délka 10,41 m
Výška  
Max. vzletová hmotnost 3,04 t
Cestovní rychlost 310 km/h
Dolet 1610 km
Max. počet cestujících 6
Počet členů posádky 2
Motory 2x Pratt & Whitney R-985-SB o výkonu po 294 kW

 

Komerční provozovatelé Beechcraftu 18 v roce 2004:

Amigo Airways (1), Chimo Air Services (1), Excellent Adventures Outposts & Air Services (1), Kay Air Service (1), Kenora Air Services (1), Nestor Falls Fly In (1), Northwest Flying (1), Blackstone Aviation (1), Pipestone Air (1), Red Lake Airways (1), Rusty Myers Flying Service (4), Showalters Fly In (2), Sunwest Home Aviation (1), Vancouver Island Air (4), Aero Specialist (1), Classic Cargo (1), Kamaka Air (3), Methow Aviation (7), Sunshine Aero Industries (1), Jim Hawkins Air Services (5), Phoenix Air Transport (3), Quick Air (1), Catalina Flying Boats (4), GB Airlink (2), Miami Valley Aviation (3), Navair (2), Phillips Air Charter (1), Polair (4), Air West (1), Borinquen Air (1), PacificAir (2), Cimarron Aire (1), Enterprise Air (1), Springbook Classic Air (1), Freight Runners Express (1), Island Airlines (1), Skycastle Aviation (1) </div>

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit