Během 2.světové války dokončili  konstruktéři závodu SNCASO (Société Nationale des Constructions Aéronautiques du Sud-Oues) nebo zkráceně Sud-Ouest v listopadu 1941 dopravní letoun pro 23 cestujících pojmenovaný Bretagne. Nový letoun měl přetlakovou kabinu, záďový podvozek a dvojité ocasní plochy. Byl poháněn pístovými motory Gnome Rhone 14N o výkonu po 867 kW. Nacisté však nepovolili  letové zkoušky a tak byl stroj rozebrán, zakonzervován a uložen ve skladišti. První vzlet typu SO-30 se tak uskutečnil až po osvobození Francie dne 26.2.1945. O letoun projevila zájem letecká společnost Air France, ale požadovala větší kapacitu kabiny cestujících. Líbila se jí zejména přetlaková kabina, takto vybavené letouny v této kategorii v poválečné Evropě nebyly.

Konstruktéři firmy SNCASO tak navrhli nové větší letouny s kabinou pro 30 cestujících. Byly vybaveny motory Gnome Rhone 14R-5 o výkonu po 1250 kW. Letoun byl rovněž vybaven příďovým zatažitelným podvozkem. Jeho prototyp, označený SO-30R poprvé odstartoval dne 6.11.1945.

Air France ale měla namítky proti motorům, které se jí zdály nepříliš spolehlivé a žíznivé. Výrobce tak představil verzi SO-20P vybavenou americkými motory Pratt & Whitney R-2800B-43 o výkonu po 1190 kW.  Prototyp SO-30P poprvé vzlétl dne 11.12.1947.  Celkem bylo postaveno 12 prototypů letadla Bretagne.

Sériová výroba byla zahájena pro francouzské vojenské letectvo a námořnictvo. Jejich letouny byly poháněné francouzskými motory. Air France nakonec převzala jen jeden z prototypů poháněný americkými motory, později přestavěný na nákladní verzi.

Největším civilním uživatelem letadel SO-30 se nakonec stala marocká Air Maroc s 12 provozovanými letouny. Další používaly Air Algerie, Aigle Azur, COSARA a Iranian Airways.  Letouny Air Algerie měly pod křídly dva pomocné proudové motory Turboméca Atar o tahu po 15,6 kN, aby lépe vzlétaly v pouštním horkém podnebí. Celkem bylo vyrobeno 45 letadel SO-30 včetně 12 prototypů. 



Foto: Ralf Manteufel - Wikimedia Commons