Dne 7.3.1957 zalétal zkušební pilot J. Věrnikov první prototyp turbovrtulového čtyřmotorového Antonovu An-10 Ukrajina. Přes svou mohutnost překvapoval stroj dost ladnými tvary. Nápadná byla, u sovětských letadel obvyklá, prosklená příď trupu s kabinou letovoda (navigátora), navazující na shodnou koncepci s vojenským An-12. Dosti vysoká přetlakovaná kabina byla zprvu uzpůsobena pro 75 cestujících, avšak v průběhu zkoušek dalších prototypů se počet cestujících ustálil na 84. Za motory byly zvoleny čtyři turbovrtulové Kuzněcovy NK-4, později nahrazené ekonomičtějšími Ivčenko AI-20. Antonov měl potíže se stabilitou za letu svého An-10. Projevilo se to četnými úpravami svislých ocasních ploch, které v původním tvaru ztrácely účinnost v proudění za křídlem na konci objemného trupu kruhového průřezu. Výpomocí byla zprvu zvětšená kýlová plocha s táhlým přechodem do hřbetu trupu, potom dvě přídavné svislé plošky na koncích vodorovné ocasní plochy a posléze ještě přídavná kýlová plocha pod zádí trupu. Jako definitivní řešení se nakonec ukázaly dvě spodní kýlové plochy šikmo skloněné.  Pro každý případ pak doplnilo tato opatření negativní vzepětí koncových částí křídel. Letoun spočíval na mnohakolovém podvozku příďového typu, jehož hlavní kola se ukrývala do výstupků na bocích trupu. Prvním uživatelem sériových An-10 se stalo kyjevské ředitelství Aeroflotu, které převzalo první letouny v roce 1959. Nejprve se létalo ve zkušebním provozu s poštou a nákladem, 27.5. 1959 byl zahájen provoz s cestujícími na okružní lince Kyjev - Moskva - Tbilisi - Adler - Charkov - Kyjev. Byl to oficiální let s delegací Aeroflotu a pozvanými hosty. První platící cestující nastoupili poprvé 22.7.1959 na lince Moskva-Simferopol. Až do srpna roku 1959 byl provoz An-10 považován za zkušební, poté se však stroje rychle rozšiřovaly na linkách jak v evropské části SSSR, tak i na daleké Sibiři. Po původním An-10 přišel ve výrobě obměněný An-10A s trupem delším o dva metry a kabinou pro 100 cestujících. To bylo podstatné zlepšení hospodárnosti provozu, kterou sovětské stroje nikdy nevynikaly. Podnícen snahou Aeroflotu zvyšovat počet cestujících vyvinul Antonov ještě verzi An-10V s trupem delším o 6 m a kapacitou 132 cestujících, ta však již postavena nebyla. An-10 dokázal vzlétat po rozjezdu dlouhém 800 m, pro dojezd mu stačilo 650 m. Tomu napomáhaly účinné Fowlerovy vztlakové klapky upravené na dvouštěrbinové, stejně jako účinné brzdy a vrtule AV-68 o průměru 4,5 m s reverzním chodem. Kariéru An-10 zakončily neslavně - tragickou havárií v květnu 1972 v oblasti Charkova, při které zahynulo 108 osob. Vyšetřování odhalilo nedostatky v konstrukci a únavu materiálu. Aeroflot tuto situaci vyřešil rázně a tak se v roce 1973 An-10 na linkách s kódem SU již neobjevily.

(pramen:  V. Němeček - Civilní letadla 2, Nakladatelství dopravy a spojů , Praha 1981)

Po vyřazení z provozu bylo celkem 6 letadel Antonov An-10 adaptováno jako kina pro děti. Nacházeli se ve městech Kyjev, Samara, Komsomolsk na Amur, Novočerkassk, Rostov na Donu a  Voroněž)

 

(foto: © By Dmitry Avdeev -  CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=27390868)

 

 

Rozpětí 38,00 m
Délka 37,00 m
Výška  
Max. vzletová hmotnost 55,1 t
Cestovní rychlost 680 km/h
Dolet 4000 km
Max. počet cestujících 100
Počet členů posádky 5
Motory 4x Ivčenko AI-20K, výkon po 3075 kW