NEHODY A HAVÁRIE

Kdo sestřelil let Itavia 870?

Jedna z nejzáhadnější havárií letecké historie se odehrála dne 27.6.1980. Let Itavia 870 odstartoval z letiště Guglielma Marconiho nacházejícího se v italské Boloni a zamířil k vnitrostátnímu letu do Palerma na Sicílii. Na palubě se nacházelo 77 cestujících a 4 členové posádky. Letu IH870 velel kapitán Domenico Gatti, prvním důstojníkem byl Enzo Fontana.

Letoun typu McDonnell Douglas DC-9-15 vzlétl několik minut po osmé hodině večer místního času a postupně nastoupal do letové hladiny 330. Když se nacházel asi v polovině letu do Palerma, zjistili piloti, že na trase nefungují navigační majáky. Požádali tedy o pomoc s naváděním dispečera v Římě.

Itavia 870: „Řím, nefungují radiomajáky, žádáme o pomoc s navedením na letovou trasu“

Dispečer Řím: „Ano, víme o tom, jakým letíte kurzem?“

Itavia 870: „195“

Dispečer Řím: „Zatočte o 15 stupňů doleva“

Itavia 870: „OK, nastavujeme kurz 210“

Itavia 870: Vlétli jsme do turbulencí, můžeme zklesat do hladiny 250?“

Dispečer Řím: „Potvrzuji, můžete začít klesat

Itavia 870: „Radiomajáky opět fungují“

Dispečer Řím: OK, ozvěte se až budete klesat na přistání“

Itavia 870: „Díky, ozveme se“



Foto:  Piergiuliano Chesi, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=15672781

A to byla poslední slova, který dispečer od prvního důstojníka letu IH870 slyšel. Když se nacházel v 130 kilometrů severně od Palerma, poblíž ostrova Ustica, bez varování náhle zmizel z obrazovky radarů jak civilního dispečera, který jej monitoroval pod kódem IH870, tak vojenského, kterému se zobrazoval jako AJ421.

Již za několik minut vystartovaly k místu zmizení McDonnellu Douglas DC-9-15 dvě stíhačky Lockheed F-104 Starfighter patřící italskému vojenskému letectvu. Místo se nacházelo nad Tyrhénským mořem, zhruba dvacet pět kilometrů od severovýchodně od italského ostrova Ustica. Jelikož již bylo po soumraku, nepodařilo se pilotům nalézt žádné stopy po letadle.

Zřícení tedy nebylo potvrzeno a kvůli špatné viditelnosti se po letadlu rozhodlo pátrat až za světla. Následující ráno tedy k místu, kde byl stroj na radaru naposledy spatřen vypluly záchranné lodě italského námořnictva. Nalezly několik trosek letadla na hladině a postupně i pozůstatky těl více než 40 obětí. Havárii nikdo nepřežil, zbylá těla se pravděpodobně potopila s vrakem letounu do hloubky přes 3000 metrů pod hladinu moře.

Vyšetřovatelé tedy museli pracovat bez trosek letounu pouze s informacemi, které měli. Těmi byla například komunikace s pozemním dispečerem, seznam cestujících nebo technické záznamy zříceného letounu.

Po několika letech vyšetřování vydala komise prohlášení, že ke zřícení letounu došlo kvůli oddělení ocasní části. K tomu mohlo dojít buď zásahem střelou nebo její explozí v blízkosti letadla.

V roce 1987 bylo vyšetřování obnoveno na popud tehdejšího italského ministra financí a pozdějšího premiéra Gugliana Amata. Byla najata specializovaná francouzská společnost, která pomocí své techniky vyzvedla z hloubky 3700 pod mořským dnem vrak letounu DC-9 společnosti Itavia. Vyzvedávací práce trvaly plné dva roky a byly ukončeny v roce 1991.

Vyšetřovatelé poté zveřejnili náhle úplně jiné závěry. Podle nich byl letoun zničen detonací nálože uvnitř letounu. Vyloučena byla technická závada a najednou i možnost sestřelení letounu.

Podle vyšetřovací komise způsobil výbuch nálože umístěné poblíž zadní toalety letounu McDonnell Douglas DC-9 rázovou vlnu, která roztrhla zadní část trupu. Několik cestujících, sedících na sedadlech poblíž tohoto místa byla vymrštěna z letounu ven.

Stroj se dostal do vývrtky, odlomily se oba motory a poté i ocasní část. Během pádu se vlivem působících velkých sil odlomila i část levého křídla. Výbušnina byla údajně ukryta mezi vnitřním obložením a vnější konstrukcí letadel. Fakt, že v tělech obětí nebyly nalezeny žádné kovové fragmenty a ani na trupu vraku nebyly nalezeny žádné malé otvory, způsobené detonací nálože, zdůvodnili vyšetřovatelé tím, že se patrně o malé množství plastické výbušniny uložené v plastovém pytli.



Vylovené trosky letounu jsou vystaveny v muzeu v italské Bologni
oto:  Ghedolo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=2325594

Závěr tedy zněl, že ke zřícení letu Itavia 870 došlo kvůli výbuchu nastražené nálože neznámou teroristickou organizací. Neznámou je správné slovo, jelikož se k teroristickému útoku žádná nepřihlásila. To bylo přinejmenším zvláštní. Proč by teroristická organizace vyhodila letadlo do vzduchu a pak o tom mlčela a nesnažila zajistit si publicitu?

K čemu došlo 27. června 1980 nad mořem u ostrova Ustica je dodnes obestřeno tajemstvím. Novináři a soukromí vyšetřovatelé totiž zveřejnili fakta, podle kterých pravděpodobně skutečně došlo k sestřelení letounu. Otázkou je kým a proč.

V době letu Itavia 870 totiž nad Tyrhénským mořem probíhalo vzdušné cvičení Severoatlantické Aliance – NATO. Cvičení se účastnily italské a americké stíhací letouny. Takže není možná pravda, že italské letouny F-104 Starfighter byly na místo havárie vyslány, oni tam totiž asi již byly. Při cvičení se ale samozřejmě letouny nesestřelují, takže je nesmysl, že by proti sobě pálily rakety. A konečně proč by také odpalovaly rakety proti neznámému velkému letounu, který nebyl součástí cvičení, aniž by byl nahlášen jako nepřítel?

Zde se nabízí další možné vysvětlení katastrofy. Na začátku 80. let minulého století docházelo k častým narušením italského vzdušného prostoru letouny vojenského letectva Libye. Tato země, které vládl diktátor Muammar Kaddáfí, patřlla do sovětské sféry vlivu, tudíž se narušení vzdušného prostoru člena NATO, Itálie, libyjskými stíhačkami považovalo za nepřátelský akt, provokaci, v krajním případě i pokus o špionáž.

Je tedy možné, že nešťastný letoun DC-9 prolétal v té době místem, kde se do cvičení NATO připletly libyjské stroje MiG-23 a v následném zmatku si ho našla raketa letounu, jedné ze stíhaček znepřátelených stran. I na cvičení mohou mít stíhačky pod křídly zavěšeny „ostré“ rakety, takže jimi pravděpodobně byly vybaveny i stroje amerického a italského vojenského letectva, které se cvičení účastnily.

Na lybijské letouny mělo ale spadeno také francouzské vojenské letectvo. Lybie totiž podporovala různé teroristické organizace usídlené v afrických zemích ve francouzské sféře vlivu jako bylo například Mali nebo Čad.

Podle jistých teorií usilovala v té době Francie o likvidaci Kaddáfího osobně a tudíž její stíhačky zaměnily McDonnell Douglas DC-9 za „Tupolev“ libyjského diktátora a omylem ho sestřelily.

To je ovšem nesmysl, jelikož Muammar Kaddáfí, žádný „Tupolev“ jako osobní letoun nikdy nepoužíval. Diktátor létal povětšinou stroji patřícími státní letecké společnosti Libyan Arab Airlines, a ta k přepravě cestujících používala jen letouny západní výroby dodané do severoafrické země ještě před vyhlášením obchodního embarga od státu, které byly členy NATO.  Sovětský svaz nikdy do Libye neprodal žádný civilní letoun typu Tupolev. Co ovšem SSSR do Libye dodal, byly bombardéry Tupolev Tu-22. A tyto stroje často občas startovaly k provokačním letům směřujícím k italskému a francouzskému pobřeží. Bombardéry byly doprovázeny stíhacími letadly MiG-23.

Necelý měsíc po havárii letu Itavia 870, dne 18.7.1980, byl nalezen v pohoří Sila v Kalábrii vrak letounu MiG-23 se znaky vojenského letectva Libye. Vrak zde neležel dlouho, trosky letounu nebyly ještě vlivem počasí příliš zničené. K havárii tedy muselo dojít poměrně nedávno.

K čemu tedy pravděpodobně došlo osudné noci na nebi nad mořem u jižního cípu Itálie?

Lybijské vojenské letectvo odstartovalo s několika letadly k rutinní provokační akci u pobřeží Itálie. Nikdy se jim nic nepřihodilo, takže se k obratným stíhačkám typu MiG-23 přidal do formace i bombardér Tupolev Tu-22. Libye ale neměla tušení nic o probíhajícím cvičení.

Libyjští vojenští piloti, se tedy domnívali, že vletí do italského vzdušného prostoru, aktivují protivzdušnou obranu a  proti nim vyletí italské stíhačky F-104 Starfighter. Libyjští letci poté zapnou forsáž svých letounů (i bombardér Tu-22 je nadzvukový stroj s maximální rychlostí 1500 kilometrů za hodinu) a zmizí do mezinárodního vzdušného prostoru nad Středozemní moře. Nepočítali ovšem s tím, že cvičící americké, italské a podle některých zdrojů i francouzské stíhačky budou již ve vzduchu. Došlo tedy ke vzdušnému boji, do kterého se připletl i civilní letoun McDonnell Douglas DC-9 společnosti Itavia.



Bombardér Tupolev Tu-22


DC-9 byl podstatně větší než stíhačky bojujících stran, ve tmě se však podobal bombardéru Tupolev Tu-22. Tupolev byl totiž stejně jako DC-9 dolnoplošník s na zádi umístěnými motory. Navíc vzhledem k pozdně večernímu času mohla většina cestujících po večeři klimbat a tak měl stroj v kabině ztlumená světla a clony na většině oken byly zataženy. Cvičící vojenští letci NATO pravděpodobně dostali od obsluhy pozemního radaru zprávu, že se do oblasti blíží kromě obvyklých stíhaček MiG-23 i Tupolev Tu-22, kteří piloti stíhaček uměli identifikovat. Nešťastnou souhrou náhod, tak některý z pilotů NATO možná zaměnil Tupolev za DC-9 a osud posádky i cestujících letu Itavia 870 byl zpečetěn.


Článek je ukázka z knihy - LETECKÉ HAVÁRIE  - která vyjde v Nakladatelství Regia v průběhu příštího roku


You have no rights to post comments