Dne 31.8.1983 odletěl z newyorského letiště pojmenovaném po prezidentu Johnu Fitzeraldovi Kennedym Boeing 747-200, patřící letecké společnosti Korean Air, a zamířil na lince KAL007 na jihokorejské letiště Seoul-Gimpo. Letu velel kapitán Chun Byung-in, prvním pilotem byl Son Dong-hui, třetím členem posádky byl letový inženýr Kim Eui-dong. Dále se na palubě nacházelo 240 cestujících, 20 stewardů ve službě a 6 stewardů mimo službu. Po plánovaném mezipřistání pro palivo v Anchorage na Aljašce se letoun vydal nad Tichý oceán k letu do Seoulu.  Jen pár minut letu od Anchorage se letoun začal odchylovat od své trasy.

Ještě před opuštěním pevniny si měli piloti ověřit polohu podle radiomajáku Bethel. V té době se nacházeli již 23 kilometrů mimo plánovanou trasu letu. Tuto odchylku zachytil vojenský radar v King Salomon, jelikož v té době ale neexistovala komunikace mezi civilním a vojenským řízením letového provozu, takže jeho obsluha nic nepodnikla.

Posádka ovšem nahlásila jen přelétnutí bodu Bethel a zapnula navigační systém INS. Ten ovšem funguje správně pouze tehdy pokud se nalétne na plánovanou trať s odchylkou menší než 12 kilometrů. Let KAL ale nalétával na trať s téměř dvojnásobnou odchylkou. Piloti si ale ničeho neobvyklého nevšimli a při letu se zapnutým autopilotem běžně konverzovali. Komunikovali také s posádkou letu KAL015, který měl letět 15 minut za letem KAL007. KAL015 tam skutečně byl, ale narozdíl od KAL007 na správné trase.



foto: © Associated Press

KAL007 se při přeletu čtvrtého navigačního bodu označeného Neeva nacházel již 300 kilometrů od plánované trasy. Devět minut před jednou hodinou ranní místního času vlétl Boeing 747 do sovětského vzdušného prostoru nad poloostrovem Kamčatka. Zde se nacházely sovětské vojenské základny. Ba co víc, tuto noc zde chtěli Sověti otestovat novou balistickou raketu typu Topol. Američané o plánovaném testu věděli a tak do oblasti vyslali dva letouny RC-135 určené pro radioelektronický průzkum, z nichž jeden přilétl rovněž z Aljašky. Oba RC-135 se ale měli pohybovat v mezinárodním vzdušném prostoru a monitorovat odpal rakety. Sověti samozřejmě tušili, že Američané budou odpal sledovat a tak byli jejich stíhači v nejvyšší pohotovosti a jen čekali kdy se americké letouny, byť jen omylem přiblíží k jejich vzdušnému prostoru. A v tom okamžiku vletěl do jejich vzdušného prostoru let KAL 007. Sověti letoun okamžitě na radarech zachytili a vyslali proti němu čtyři stíhačky MiG-23. Ty ovšem neidentifikovaný Boeing 747 nenašly a musely se pro nedostatek paliva vrátit na základnu.

KAL 007 tak opět vylétl ze sovětského vzdušného prostoru a vlétl do mezinárodního vzdušného prostoru nad Ochotským mořem. Mezitím se na zemi dohadovali sovětští generálové. Valerij Kamenskij, velitel vojenského letectva na Dálném východě, mínil že je nutné letoun sestřelit i nad neutrálními vodami, ale pouze za podmínky, že bude na 100 % jasné, že se nejedná o civilní stroj. Naproti tomu jeho podřízený Anatolij Kornukov, velitel letecké základny Sokol, tvrdil, že je nutné „narušitele“ sestřelit za každou cenu, protože už proletěl bez identifikace nad Kamčatkou.

Sovětské letectvo dostalo druhou šanci k útoku, když KAL 007 opět vlétl do sovětského vzdušného prostoru na poloostrovem Sachalin. Vystartovaly k němu 3 letouny Suchoj Su-15, právě ze základny Sokol a 1 MiG-23. Jelikož Sověti letoun při letu nad Ochotským mořem sledovali, nečinilo teď stíhačům takový problém ho nalézt. Jeden z pilotů Su-15, major Genadij Osipovič, vypálil z palubního kanonu před Boeing 747 varovnou dávku. Tu ovšem nemohla posádka posádka vidět, jelikož náboje postrádaly tzv. stopovku – světelnou stopu za nábojem, která je v noci jasně viditelná. 

Osipovič viděl, že se jedná o civilní letoun, viděl dvě řady světel v okénkách. Ovšem jako civilní se mohl letoun jen maskovat a mohlo se jednat o letoun špionážní. To pilot Su-15 nemohl vědět. O navázání rádiového kontaktu se Osipovič ani nepokoušel, neuměl anglicky a nepředpokládal, že  piloti letounu budou rozumět jeho ruštině. Další zdroje hovoří o tom, že u ruských vojenských letadel byla po dezerci Viktora Bělenka s MiGem 25 do Japonska, v roce 1976, zablokována možnost naladit civilní frekvenci.




trasa letu KAL007

V té době požádal let KAL007 tokijské řízení letového provozu o změnu výšky. Chtěl nastoupat do vyšší letové hladiny, aby měl nižší spotřebu paliva. V současné letové hladině letěl totiž proti větru. Posádce bylo divné, že se nemůže dovolat přímo do Tokia a musela tak o povolení žádat zprostředkovaně přes let KAL015. Nemožnost spojení s Tokiem, ale pak přestala řešit a přisoudila to špatným atmosférickým podmínkách.

Při stoupání Boeing 747 zpomalil a tím pádem ho překvapený Osipovič v Su-15 málem předlétl. Zpomalit ale nemohl, protože pádová rychlost jeho Su-15 byla ve výšce 10 800 metrů, kde se nacházel přes 400 km/h. Náhlé stoupání letu KAL 007 vyhodnotil jako úhybný manévr. Navedl tedy svůj stroj do prudkého klesání a k B747 se vracel zespodu. Z pozemního velení dostal rozkaz k okamžitému sestřelení. Vypálil tedy na Boeing 747 dvě rakety z nichž jedna vybuchla u ocasní části. Střepiny z rakety porušily řízení a způsobily dekompresi trupu. Druhá raketa vybouchla, aniž by KAL 007 poškodila. Osipovič ale zahlásil splnění úkolu a vracel se na základnu. Korejský Boeing ale pokračoval v letu, což sledovala pozemní obsluha sovětských radarů. Piloti s Boeingem bojovali ještě 12 minut, až pak se dostal do vývrtky a zřítil do moře.

Poté se co ve stanoveném čase neohlásil let KAL007 řízení letového provozu v Tokiu byla vyhlášena pátrací akce. Do ní se zapojily americké a japonské námořní síly, které pověřila korejská vláda. Záchranáři začali hledat v místě posledního kontaktu s letem KAL007, tedy v místě, kde se KAL007 naposledy spojil letem KAL015 a obdržel povolení stoupat. Samozřejmě se domnívali, že letoun letěl po stanovené trase a neměli potuchy o tom, že letoun se zřítil do oceánu stovky kilometrů odtud. Sověti začali pátrat také, ale po domnělém zříceném špionážním letounu. Teprve po vyhlášení mezinárodního pátrání po letu KAL007 si obě události spojili a došlo jim, že let sestřelili oni. Jelikož v SSSR se ale nepopulární informace nezveřejňovaly nebo překrucovaly, přiznalo Sovětské vojenské letectvo sestřelení civilního letounu neochotně až 6 dní po havárii. V té době již bylo jasné, že havárii nikdo nepřežil a že se trosky s největší pravděpodobností nacházejí v sovětských výsostných vodách. Tam ovšem Sověti nikoho nepustili.

Těžký stíhací letoun Suchoj Su-15

Až 26.9.1983 předali americko-japonské delegaci několik desítek bot, které nalezli v moři a měly pocházet od pasažérů na palubě letu KAL. Nic dalšího prý nenašli. Nebyla to ale pravda. Sověti lokalizovali vrak letounu již 3 dny po havárii. Ležel v hloubce 174 metrů poblíž ostrova. Civilní potápěči se k vraku ponořili až 14 dní po havárii nenašli téměř  žádné lidské ostatky. Pouze vrak Boeingu rozbitý na kousky. Jisté však je, že předtím již  na místě havárie intenzivně „pracovalo“ sovětské vojenské námořnictvo. A to také našlo i nahrávač hovorů v pilotní kabině a nahrávač letových dat  tzv. černé skříňky. Nahrávač letových dat ovšem dokazoval, že piloti neměli ani tušení, že jsou mimo plánovanou letovou trasu. Skříňky byly vydány do USA až v roce 1993. Obě přestaly náhle fungovat 1 minutu 44 sekund po výbuchu rakety. To bylo dost podivné, nedalo se ale vyloučit, že tyto záznamy Sověti vymazali. Vyšetřování bylo ukončeno tím, že k sestřelení letu KAL007 došlo nešťastnou náhodou a v důsledku chyby posádky v navigaci.

Utajování ovšem dalo vzniknout celé řadě teorií, které zahalily let KAL 007 do roušky tajemství. Je nesporné, že v době letu KAL007 probíhala v oblasti čilá vojenská aktivita, jak již ze strany USA tak ze strany SSSR.  

Podle jedné z teorií proběhla oné noci nad Sachalinem letecká bitva mezi sovětským a americkým letectvem a korejský Boeing byl sestřelen úplně na jiném místě omylem americkým námořnictvem. Osipovič údajně sestřelil vojenský RC-135.  Zde se ovšem nabízí otázky, proč by americké námořnictvo sestřelovalo velký letoun, jelikož jediné velké letouny, které se v oblasti pohybovaly byly jeho - RC-135 a proč by SSSR přiznával sestřelení dopravního letadla, když by oprávněně sestřelil špionážní letoun, který vnikl do jeho vzdušného prostoru.

Další z teorií hovoří o tom, že posádka letu KAL007 letěla nad sovětským územím úmyslně, měla vyprovokovat sovětské stíhače a odvést tak pozornost od amerických radioelektronických RC-135. Američané údajně spoléhali na to, že SSSR si netroufne civilní letoun sestřelit, ale mýlili se.

Jasnou odpověď proč let KAL007 havaroval ukrývají pravděpodobně pouze ruské a americké vojenské archivy.

Sestřelení letu KAL007 ale vedlo k několika opatřením, které učinili letovou trasu přes severní Tichý oceán bezpečnější. USA se rozhodli modifikovat vojenský radar v Anchorage i pro civilní účely, takže civilní lety mohli být monitorovány do vzdálenosti 1930 kilometrů od Anchorage na rozdíl od původních 320 kilometrů. Rovněž byl instalován nový radar na ostrově Sv. Pavla v Pribilově souostroví ležící 300 kilometrů od pobřeží Aljašky. 

Nejvýznamnější přínos bylo zpřístupnění do té doby tajného amerického vojenského systému GPS (Global Positioning System) pro civilní použití.


Zdroje:

David Gero, Hrůza v oblacích, Nakladatelství Jan Vašut, Praha 1999
CAPC Magazín, číslo 17/1998

https://en.wikipedia.org/wiki/Korean_Air_Lines_Flight_007_alternative_theories

http://technet.idnes.cz/sestrel-korejskeho-boeingu-747-kal-007-du8-/vojenstvi.aspx?c=A130902_142835_vojenstvi_kuz

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:KA_Flight_007.gif

http://politiken.dk/udland/ECE2346325/kal-007-1983-opklaring-af-styrtet-tog-9-aar/