Málokdo však ví, že se tento systém zkoušel používat i v civilních letadlech. V roce 1967 si mexická společnost Mexicana objednala 11 Boeingů 727-200. Jejím požadavkem bylo, aby byla letadla schopna bezpečně startovat z letiště Mexico City ležící ve velké nadmořské výšce a zároveň i velmi horké oblasti. Za takovýchto podmínek by totiž jakákoliv závada na jednom z motorů (např. jen náhlý pokles tahu) mohl znamenat ohrožení letadla při vzletu na maximální vzletové hmotnosti. Firma Boeing pro objednané letouny plánovala instalaci tehdy standartních dvouproudových motorů Pratt & Whitney JT8D-11 o tahu po 66,7 kN. Americký úřad pro civilní letectví FAA a také Mexicana certifikaci strojů v této podobě pro službu v mexických podmínkách neschválili. Testy v USA totiž ukázali, že v případě poklesu tahu jednoho z motorů či dokonce jeho vysazení při vzletu plně naloženého stroje z letiště v nadmořské výšce okolo 2500 metrů a při teplotě vzduchu 35 stupňů Celsia by se tato kritická fáze pohybovala na samé hraně bezpečnosti letu. FAA proto požadoval instalaci zařízení omezující takové nebezpečí. Protože tehdy ještě nebyly vyvinuty výkonnější verze motorů Pratt & Whitney JT8 navrhl FAA jako přijatelné technické řešení vybavení letounu pomocnými startovacími raketami, automaticky spouštěnými při poruše jednoho z motorů, případně úmyslně použitelnými při vysoké teplotě při startu na maximální vzletové hmotnosti. Tah raket měl nahradit výpadek motoru po dobu dokončení kritické fáze vzletu a nastoupání do bezpečné výšky, kde již byla teplota nižší.
Firma Boeing proto u prvního dokončeného letadla pro Mexicanu, výrobního čísla 20432, vestavěla do kořenu křídla na úrovni odtokové hrany po trojici pomocných startovacích raket na tuhé palivo nesených na jednoduchých závěsech. Ty se vyklápěly ze šachet v přechodech křídla do provozní polohy, o jejich spuštění rozhodovala posádka . Po bezproblémovém vzletu se zasunuly a šachty se uzavřely. V civilním provozu se nemohly na rozdíl od vojenského volně odhodit. Startovací rakety typu Aerojet 15 KS-100-AI dávaly každá po dobu 14 sekund tah až 26,6 kN. Během roku 1967 uskutečnil Boeing s letounem řadu testů, ale nakonec k běžné sériové instalaci u ostatních Boeingů 727 pro Mexicanu nedošlo. Firma Pratt & Whitney mezitím vyvinula výkonější verzi motorů JT8D-17 o tahu po 71,1 kN a startovací rakety už nebyly potřeba. Stroje dodávané Mexicaně po roce 1970 byly rovněž vybaveny elektronickým systémem, který reagoval na případnou závadu motoru rychleji než posádka. Pokusný letoun byl nakonec také modifikován na standart ostatních letadel pro Mexicanu a dodán bez raket.
foto: RuthAS - Own work, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=44039429
Zdroj: Letectví Kosmonautika 10/97