Prvním dopravním letounem vyráběným na Ukrajině v tržních podmínkách nového státu se stal zamýšlený nástupce typu An-24, typ An-140. Nový An-140 je robustní hornoplošník se dvěma turbovrtulovými motory, s celokovovou konstrukcí a masivním podvozkem se zdvojenými koly. Na rozdíl od západních letounů bylo při konstrukci použito minimum materiálů na bázi uhlíkových vláken - kompozitů. Celá koncepce An-140, určeného pro přepravu 52 cestujících na regionálních tratích, je podřízena ekonomice, spolehlivosti a nenáročnosti provozu. Letoun s přetlakovým trupem nabízí cestujícím značný komfort tzn. pohodlná sedadla s velkými roztečemi, široká ulička a velké police pro odkládání příručních zavazadel. Za pohonnou jednotku byly zvoleny ruské turbovrtulové motory TV3-117VMA-SB3 o výkonu 1840 – 2060 kW se šestilistými kompozitovými vrtulemi. An-140 spotřebuje při letu na vzdálenost 2 000 km pouze polovinu paliva, které s potřeboval jeho předchůdce An-24. První prototyp (pozn. značky UR-NTO) opustil tovární halu 6.6. 1997, první vzlet byl naplánován na 12.9.1997. V tento den se na kyjevském letišti Svatišino shromáždilo mnoho významných hostů v čele s tehdejším ukrajinským prezidentem Leonidem Kučmou. Představení ale skončilo fiaskem. Při spouštění pravého motoru došlo k poruše chladícího systému a celý letoun se zahalil do kouře. Rozladění hosté se rozešli avšak ještě téhož dne dodal původce ostudy, firma Motor Sich, novou pohonnou jednotku. Představení se opakovalo 17.9. téhož roku a tehdy již vše proběhlo ke všeobecné spokojenosti. Zkušební posádka podnikla 17.9. s An-140 devadesátiminutový let se startem i cílem na továrním letišti v Gostomelu. Dne 26.12.1997 se do zkoušek zapojil i druhý prototyp (pozn. značky UR-NTP). Od prvního se odlišoval zvětšeným vzepětím vodorovné ocasní plochy a instalací pryžových odledovacích pásů na náběžných stranách křídla a vodorovných ocasních ploch. Třetí prototyp (pozn. značky UR-PWO) se zapojil do zkoušek v průběhu roku 1998. V roce 1999 byl An-140 poprvé představen veřejnosti na ruském aerosalonu v Žukovskij. Dne 25.4.2000 vydal Mezistátní certifikační úřad civilního letectví SNS osvědčení o letové způsobilosti letounu Antonov 140. Poté zprávy o An-140 utichly. Letoun se neobjevil ani na pařížském aerosalonu v roce 2001 i když výrobce jeho předvádění avizoval. Nepřiletěl údajně kvůli intenzivním zkouškám. V té době totiž probíhaly certifikační zkoušky letounu podle předpisu AP-25 (obdoba amerického FAR-25). Výrobce získal na tyto zkoušky peníze díky prodeji licence na výrobu An-140 do Iránu. Jak k němu došlo? V roce 1998 uzavřela firma ANTK Antonov dohodu s iránskými partnery o výrobě 80 civilních An-140 firmou HESA v Isfahánu. Tyto licenční letouny se měli označovat Ir.An-140. Za licenci Iránci uhradili 25 mil. USD, které výrobce ihned použil k certifikačním účelům jak již bylo zmíněno výše. Ir.An-140 se měli montovat z dílů dodávaných ukrajinským výrobcem. K vzletu prvního íránského letounu došlo 7.2.2001 na slavnosti, které se zúčastnili ukrajinský premiér a íránský viceprezident. Naštěstí i motory pracovaly spolehlivě a nevyvinuly kouřovou clonu, jako při představení prvního ukrajinského An-140. Avšak 23.12.2002 ale došlo k tragédii. V hornaté oblasti poblíž Baghrabádu u íránského Isfahánu havaroval An-140 patřící ukrajinskému dopravci Aeromost. Na palubě cestovala šestičlenná osádka a 38 leteckých expertů z Ukrajiny a Ruska, kteří se měli zúčastnit slavnostního představení 2. prototypu letounu Ir.An-140. Nikdo nepřežil. Příčinou havárie byla nakonec určena chyba osádky, když letoun ve špatném počasí při řízeném letu do terénu narazil do horského masivu. Náběh výroby Ir.An.-140 byl odložen. Sériová výroba v Iránu, po havárii dalšího letounu v roce 2014 při startu z letiště Teherán, již nebude pravděpodobně nikdy zahájena. Na Ukrajině jsou An-140  nyní již ve stádiu sériové výroby. Dva letouny odebrala v roce 2002 ukrajinská Odessa Airlines, jeden taktéž ukrajinský Aeromistí. Co zatím brzdí větší odbyt An-140 je finanční situace zájemců, která není mnohdy růžová.

( použité prameny - Letectví a kosmonautika č. 3 ročník 2003)

 

Za 20 let produkce An-140 (1997-2017) bylo vyrobeno pouhých 35 kusů tohoto typu, včetně íránských licenčních strojů. V civilním provozu zůstával v roce 2017 již je 1 stroj.

 

(foto: © By Pavel Adzhigildaev, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=20491049)

 

Rozpětí 24,25 m
Délka 22,46 m
Výška 8,04 m
Max. vzletová hmotnost 19,15 t
Cestovní rychlost 525 km/h
Dolet 3700 km
Max. hmotnost nákladu 68
Počet členů posádky 2
Motory 2x TV3-117VMA-SB3, výkon po 1 840 kW

 

Komerční provozovatelé An-140 v roce 2002:

Odessa Airlines (2), Aeromost (1)


Komerční provozovatelé An-140 v roce 2004:

Odessa Airlines (2), Aeromost (2), Tulpar Avia Service (1), Ilyich Avia (1), Motor Sich (1), Air Libya Tibesti (2),  Samara Airlines (1)