V roce 1948 vyhlásilo francouzské vojenské letectvo soutěž na nový střední transportní letoun. Soutěže se zúčastnily tři francouzské firmy SNCAN s typem N-2500 Noratlas, což byl hornoplošník se dvěma nosníky ocasních ploch inspirovaný americkým typem Fairchild C-82 Packet, dále Breguet s typem Br-891R Mars a SNCASO, která nabídla nákladní verzi svého civilního dopravního stroje SO-30P Bretagne. Vítězem se stal typ navržený SNCAN. K prvnímu letu se stroj N-2500 poprvé vznesl dne 10.9.1949. Jako pohon byly zvoleny dva pístové hvězdicové motory SNECMA 14R. Ty se však ukázaly jako nedostatečně výkonné (měly výkon 1180 kW) a navíc jejich životnost byla i pro vojenskou službu nízká. Závod SNECMA tak urychleně zakoupil licenci na výrobu britských motorů Bristol Hercules o výkonu 1500 kW.
Druhý protototyp Noratlasu tak již byl vybaven motory Hercules a francouzské vojenské letectvo objednalo na konci roku 1950 první sérii 40 letadel. Později svou objednávku rozšířilo na 152 kusů. Další zakázky se výrobce snažil hledat v zahraničí. Dne 28.2.1953 se vydal čtvrtý vyrobený letoun na předváděcí turné v Jižní Americe. Z tohoto turné vzešla zakázka na 5 civilních nákladních letounů od brazilské společnosti Compagnia Aerovias, dokonce se uvažovalo o licenční výrobě v Brazílii. Z té však nakonec z politických důvodů sešlo.
Francouzská letecká společnost UAT (Union Aéromaritime de Transport) zakoupila celkem 9 letadel v úpravě pro přepravu 45-47 cestujících s možností rychlé přemeny interiéru na nákladní verzi. Používala je především v francouzských koloniích v subsaharské Africe.
Air Algérie objednala rovněž 3 civilní letouny ve verzi N-2502B, které byly vybaveny dvěma pomocnými proudovými motory Marboré II o tahu po 3,9 kN umístěnými na koncích křídla. Tyto motory pomáhaly naloženým letounům při vzletech z letišť na Sahaře, kde panovaly extrémně vysoké teploty.
Dalším zahraničním zákazníkem se stalo izraelské vojenské letectvo, které v letech 1955-1959 převzalo celkem 9 letadel Nord N-2501IS. Následovala západoněmecká Luftwaffe, která objednala 25 letadel. Dalších 112 jich vyrobilo v licenci sdružení německých firem nazvané Nordflug. Ve službě u Luftwaffe ale Noratlasy dlouho nevydržely. Již v roce 1964 začala s jejich odprodejem a nahrazováním turbovrtulovými stroji C-160 Transall. Celkem 50 Noratlasů darovala Luftwaffe v rámci válečných reparací vojenskému letectvu Řecka.
V roce 1957 došlo ke změně názvu výrobce. Firma SNCAN se stala spolu s dalšími menšími firmami součástí státního koncernu Nord Aviation, letoun se tak nově značil jako Nord N-2501.
Výroba Nordů Noratlas byla ukončena v roce 1961, celkem bylo postaveno 425 letadel.
| verze 2501 | verze 2502 | |
| Rozpětí | 32,50 m | 33,60 m |
| Délka | 21,96 m | 21,96 m |
| Výška | 6,00 m | 6,06 m |
| Maximální vzletová hmotnost | 22 000 kg | 23 000 kg |
| Cestovní rychlost | 320 km/h | 315 km/h |
| Dolet | 5005 km | 5950 km |
| Počet cestujících v typické konfiguraci | 47 | |
| Maximální hmotnost nákladu | 8458 kg | |
| Počet členů letové posádky | 2 | 2 |
| Motory | 2x SNECMA Hercules 759, výkon po 1500 kW | 2x SNECMA Hercules 758, výkon po 1195 kW + 2x Marboré II, tah po 3,92 kN |
https://www.youtube.com/watch?v=kIJktHo89-8