Po vstupu USA do války, v prosinci 1941, vyjádřilo americké armádní letectvo požadavek na velký transportní letoun pro přepravu těžkých i objemných nákladů na velké vzdálenosti. Čili, řečeno dnešní terminologií, strategické transportní letadlo schopné podpory amerických vojenských jednotek kdekoliv na světě. Požadavku se chopila firma Douglas, která již letectvu dodávala letouny C-47 Skytrain (civilní označení DC-3) a připravovala výrobu typu C-54 Skymaster (civilní označení DC-4). První návrh nového typu byl vlastně jen zvětšený typ C-54.

Ve stejné době konstruktéři firmy Douglas pracovali na návrhu dálkového bombardéru XB-31. Na svoji dobu obří letoun měl přetlakový trup a samozřejmě čtyřmotorovou koncepci. Netradičně byl řešen kokpit pilotů. Oba piloti seděli vedle sebe, ale mluvit spolu přímo nemohli. Seděli v uzavřeném prostoru a z obrysu trupu jim vyčnívaly jen hlavy, které byly zakryty polokapkovitými kryty, podobně jako u stíhaček. XB-31 byl nakonec ve výběrovém řízení poražen Boeingem B-29 Superfortress, ale jeho základ použila firma Douglas při návrhu prvního strategického transportního letounu.

Nový typ dostal vojenské označení C-74. V březnu 1942 objednalo americké armádní letectvo nejprve výrobu dvou prototypů a v polovině téhož roku objednalo 50 sériových kusů. A jelikož se na zahájení výroby velmi spěchalo, bylo rozhodnuto vypustit výrobu prototypů a stavět rovnou sériové stroje. Tuto metodu poté firma Douglas v budoucnosti použila ještě několikrát. Nakonec spěch vojenského letectva nebyl tak kvapný, jak se zprvu zdálo. Armádní letectvo si na bojištích vystačilo s letouny Douglas C-47, C-54 a Curtiss C-46 a první kus C-74 nakonec poprvé vzlétl až 5.9 1945, čili tři dny po kapitulaci Japonska a definitivnímu konci 2. světové války.

Americké armádní letectvo v té době mělo transportních letadel přebytek a tak se k dříve podepsané objednávce na 50 kusů C-74 stavělo rozpačitě.

Douglas ale zahájil podle dohody sériovou výrobu letounu, který dostal název Globemaster (Pán světa). V říjnu 1945 dodal první letoun letectvu, které započalo s vojskovými zkouškami. Dne 5.8.1946 druhý vyrobený C-74 havaroval při testech maximální rychlosti. Čtyřčlenná posádka se ale naštěstí zachránila seskokem na padácích. Americké vojenské letectvo nakonec zařadilo do služby 12 letadel C-74 ze 14 vyrobených (1 stroj havaroval a další byl určen pro pozemní statické testy). Svého času byl C-74 největším pozemním letadlem na světě. Jeho maximální vzletová hmotnost dosahovala 78 000 kg, dolet přes 11 000 kilometrů.

C-74 mohl pojmout maximálně 21 480 kg nákladu nebo 125 výsadkářů, trup byl nepřetlakový. Letoun měl velké nákladní dveře na levé přední straně trupu odklápěné nahoru, což je dnes standart u civilních nákladních letadel. Dále byly na palubě instalovány dva nákladní jeřáby s nosností 3629 kg a také  výtah vestavěný v podlaze hlavní kabiny za odtokovou hranou křídla.

Globemaster byl nasazen poprvé do „ostrého“ provozu při Berlínském leteckém mostu v létě 1948. Bohužel se ukázal jako příliš velký a těžký, nad únosnost  drah a ploch na berlínských letištích. Z mostu byl stažen již v září 1946, ale nadále se podílel na zásobovacích letech z USA do německého Frankfurtu, kde se pak jeho náklad překládal na Douglasy C-54 mířící do Berlína. V roce 1949 dokončila firma Douglas také přestavbu kokpitů, takže piloti seděli místo ve dvou polokapkovitých krytech pouze v jednom.

Ani ve válce v Koreji nebyly C-74 nijak intenzivně využívány. Byly příliš těžké k přistáním jak na letištích v Koreji, tak v Japonsku. Létaly tedy pouze z americké pevniny na Havajské ostrovy, kde byl jejich náklad překládán na jiné transportní letouny. Od roku 1953 začaly být C-74 postupně stahovány z provozu, kvůli nedostatku náhradních dílů a potížemi s palivovým systémem. Od listopadu 1955 byly uskladněny a v první polovině roku 1956 přelétnuty na pouštní skladiště letadel v Davis-Monthan v Arizoně. Americké vojenské letectvo je již nikdy zpětně do služby nezařadilo, ale tři z nich prodalo dopravci Aeronaves de Panama. Většina C-74 byla sešrotována v roce 1965, „přeživší“ stroje v Aeronaves de Panama přežily až do 70. let, kdy byly také dány do šrotu.  



By Bill Larkins - Douglas C-74, CC BY-SA 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=29358842

Rozpětí 52,81 m
Délka 37,85 m
Výška 13,34 m
Maximální vzletová hmotnost 78 000 kg
Cestovní rychlost  416 km/h
Dolet 5470 km
Maximální náklad 21 840 kg
Počet členů letové posádky 4
Motory 4 × Pratt & Whitney R-4360-69,  výkon po 2424 kW