Problematika náhrady dvoumotorového dvojplošníku De Havilland DH-89 Dragon Rapide, který vznikl v Británii počátkem třicátých let minulého století a v nalezl rozsáhlé uplatnění v Austrálii, zaměstnávala letecké konstruktéry u protinožců několik let. Pobočka mateřské továrny, sídlící v australském Bankstownu, se těsně po skončení druhé světové války ujala konstrukce letounu, který měl Rapidy plně nahradit. Její stroj DHA-3 Drover (v překladu "honák dobytka ") dostal moderní celokovovou konstrukci s nosným potahem ( v celkových tvarech poněkud připomínal typ DH-104 Dove) a třímotorové uspořádání. Hlavním požadavkem, který vedl k řešení se třemi motory, bylo stejně jako u většiny třímotorových letadel hledisko bezpečnosti. V rozlehlých a neobydlených australských krajích je podobná snaha o bezpečnost pochopitelná. Navíc bylo třeba pro hladký provoz v buši zvolit takový podvozek, který by udržoval vrtule dost daleko od terénu. Volba tedy padla na záďový podvozek s ostruhovým kolečkem. První prototyp letounu DHA-3 Drover odstartoval k prvnímu letu 23.1.1948 z letiště v Bankstownu u Sydney. V přídi trupu a na křídech byly tři invertní řadové pístové motory De Havilland Gipsy Major 10 Mk 2 po 106 kW, vybavené dvoulistými kovovými stavitelnými vrtulemi. Tento prototyp s poznávací značkou VH-DHA tvořil začátek sériové výroby, která čítala do září 1953 jen dvacet strojů. Drovery však nalezly relativně široké uplatnění u charterových společností v Austrálii a staly se nenáročnými pomocníky při dopravě cestujících a zboží. Verze označená jako Drover 1F se lišila od původní v podstatě jen drobnými úpravami a nestavitelnými vrtulemi. Pro zkrácení vzletu a přistání mělo několik strojů také dvouštěrbinové vztlakové klapky na odtokové hraně křídla a s touto úpravou neslo označení Drover 2. Největším uživatelem Droverů byla letecká společnost Fiji Airways. Drovery létaly i v barvách společnosti Qantas, která také obdržela první stroj vůbec ( byl v nákladní verzi pro 680 kg) a používala je především na Nové Guineji. Nejvděčnější využití však Drovery nalezly ve službách Royal Flying Doctor Service, tedy v letecké lékařské službě. Vnitřek trupu měl obyčejně dvě nosítka s pacienty a dvě sedadla pro ošetřovatele, letoun řídil jen jeden pilot. V této úpravě vlastnila letouny Drover i společnost Trans Australian Airlines. Později byly u sedmi strojů zvýšeny výkony zástavbou plochých pístových motorů Lycoming O-360-A1A po 132 kW. Takto modifikované letouny se nazývaly Drover 3 a první vzlétl 10.11.1959. Royal Flying Doctor Service jej dostala 4.6. 1960 se symbolickou poznávací značkou VH-FDC a pokřtila John Flynn podle jména svého zakladatele. V křídlech byly palivové nádrže na 409 litrů a dolet se mohl zvýšit přidáním pomocné nádrže na 191 litrů. Charakteristickým znakem letounu byl pevný podvozek s tlumiči nárazů systému De Havilland, který spolu s koly a pneumatikami Dunlop zabezpečil vzlety a přistání v neupraveném terénu. V lékařských službách vykonaly Drovery obrovskou práci. Jejich značně předimenzovaná konstrukce se osvědčila v podmínkách, pro které byl letoun s minimálními náklady zkonstruován. Desítky australských farmářů vděčí za svůj život právě včasné záchraně, která přišla na křídlech letounu Drover.
( převzato z knihy V. Němečka - Třímotorová dopravní letadla, Atlas letadel , Nakladatelství dopravy a spojů, Praha 1981)
DHA-3 Drover australské společnosti Trans Australian (foto: © Ed Coates Collection)
verze 3 | |
Rozpětí | 17,37 m |
Délka | 11,02 m |
Výška | |
Max. vzletová hmotnost | 2,95 t |
Cestovní rychlost | 232 km/h |
Dolet | 1070 km |
Max. počet cestujících | 8 |
Počet členů posádky | 2 |
Motory | 3x Lycoming O-360-A1A výkon po 132 kW |
Komerční provozovatelé DHA-3 v roce 2003:
Bathurst Vintage Joy Flight (1)