V polovině šedesátých let minulého století pocítily American Airlines urgentní potřebu letadla s kapacitou přibližně 250 míst pro své transkontinentální linky z Chicaga a z newyorského letiště La Guardia do Los Angeles. Délka letadla neměla přesahovat 37 metrů. American Airlines dále pro toto letadlo požadovaly moderní pohonné jednotky Pratt & Whitney JT9D nebo General Eletric CTF39 nebo britské Rolls-Royce RB.178-51. Této zakázky se chopily dvě velké americké firmy Lockheed s typem L-1011 a McDonnell Douglas s DC-10. Koncipovaly svůj projekt podobně, jako širokotrupý letoun se třemi motory, z nichž dva byly uchyceny na křídlech a třetí umístěn v ocasní části. První objednávky na L-1011 obdržela firma Lockheed od American Airlines a Delta Airlines. Obě společnosti upřednostnily britské motory Rolls-Royce RB.211. Naneštěstí se objevily problémy při vývoji nové pohonné jednotky, což způsobilo zdržení testovacího programu L-1011. McDonnell Douglas již měl pro svůj DC-10 k dispozici motory firem General Eletric (CF-6) a Pratt&Whitney (JT-9). Lockheed nelenil a nabídl slevu 1 milion USD za každý objednaný Tristar a zanedlouho už měl šestkrát více objednávek než McDpnnell Douglas. Tomu se v počtu objednávek podařilo předstihnout Lockheeda až s uvedením dálkového DC-10-30. První vzlet L-1011 se odehrál 15.9.1970. Tristar byl ale koncipován pouze pro pohonné jednotky RB.211, což se projevilo jako velká chyba, když v roce 1971 Rolls-Royce vyhlásil bankrot a produkce Tristarů musela být zastavena. Až po šesti měsících se za velkého přispění britské vlády podařilo obnovit produkci motorů Rolls-Royce. To už se ale Lockheed ocitl ve velkých problémech a za budoucí produkci Tristarů se musela zákazníkům zaručit americká vláda. Firma začala opět přijímat objednávky na L-1011 a obnovila se výroba těchto letounů. První společností, která uvedla Tristar na linky byla americká Eastern Airlines. Lockheed L-1011 měl moderní autopilot, který automaticky ovládal klapky a spoilery při přiblížení a přistání a FMS (Flight Management System), kam pilot programoval trasu letu. Nevýhoda oproti DC-10 ale spočívala v malém doletu Tristarů. Lockheed proto uvedl na trh verze Tristar 100 a 200 s větší kapacitou nádrží a tudíž větším doletem. V roce 1979 přišel na trh dálkový L-1011-500 . Od předchozích verzí se odlišoval o 4,11 m kratším trupem a o 1,37 m větším rozpětím a ještě větší kapacitou nádrží než verze –100 a –200. Produkce Tristarů byla zastavena v roce 1983, 250tým vyrobeným kusem. Od poloviny devadesátých let byly některé Tristary přestavovány na nákladní verze s velkými dveřmi na boku trupu. Provozovala je například Kalitta – American International Airlines. V novém tisíciletí začaly L-1011 postupně mizet z linek. Nejdéle se udržely ve službě u britského letectva RAF, které je používalo jako tankovací a pro převoz vojáků. Zajišťovali také pravidelné spojení Velké Británie s Port Stanley na Falklandských ostrovech. Úplně poslední létající Tristar vyřadilo RAF z provozu v roce 2014.

Foto: RuthAS CC BY 3.0

Komerční provozovatelé L-1011 v roce 2000:

Saudia (17), Royal Jordanian (1), American Trans Air (19), Arrow Air (3), Delta Air Lines (20), Fine Air (1), Kitty Hawk International (6), Air Transat (15), Royal Aviation (2), Air Luxor (2), Air Zarco (2), Aer Turas (1), Air Atlanta Iceland (5), Kampuchea Airlines (2), Srilankan Airlines (4), BWIA International (4), Tradewinds (5), Novair (1)