Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století se firma McDonnell Douglas rozhodla vyvinout vylepšenou verzi letounu DC-10 označenou DC-10-60. Verze DC-10-60 měla být o 12 metrů delší než původní DC-10-10 a měla pojmout maximálně 400 cestujících. Avšak stroje DC-10 byly v sedmdesátých letech účastníky několika tragických havárií, které zahájil stroj Turkish Airlines v roce 1974 a vygradovaly v roce 1979 celkem 3 haváriemi s 603 obětmi na životech (American Airlines, Western Air Lines a Air New Zealand). Tyto havárie vyvolaly strach cestujících s letouny DC-10 cestovat.
V té době McDonnell Douglas již testoval nové winglety na letadle DC-10 společnosti Continental a zkoušky nového křídla s novými motory byly již také značně daleko. Objednávky od aerolinek,ale nepřicházely a výrobní linka byla udržena v chodu hlavně díky objednávce na 60 tankovacích letadel, vycházejících z DC-10, a označených KC-10. Výrobce se odvážil nabízet novou verzi letounu DC-10 až v roce 1984, kdy strach pasažérů již trochu opadl, i přesto výrobce raději letoun přeznačil jako nový typ McDonnell Douglas MD-11.
Výroba MD-11 měla běžet souběžně s DC-10, ale mnoho dopravců (Fedex, Korean Air, Varig, Swissair, SAS) měnilo objednávky DC-10 na MD-11. V roce 1986 měl výrobce na typ MD-11 celkem 52 pevných objednávek a 40 opcí od leteckých společností Alitalia, British Caledonian, Dragonair, Federal Express, Finnair, Finnair, Korean Air, SAS, Swissair, Thai Airways a Varig.
Stavba prototyp MD-11 byla zahájena dne 9. března 1988, k prvnímu letu prototyp odstartoval dne 10. ledna 1990. Stroj byl řízen posádkou Johna Milleru a let směřoval z výrobního závodu Long Beach do Yumy, kde měla firma McDonnell Douglas zkušební letiště. První let trval 2 hodiny a 56 minut, stroj dosáhl výšky 7600 metrů a rychlosti 560 km/h. Podvozek a klapky a byly během letu zasunuty.
Poslední testovací let byl podniknut v říjnu 1990 a na palubě stroje se nacházeli inspektoři amerického úřadu FAA a evropského JAA. Let byl koncipován jako okružní kolem světa a MD-11 urazil celkem 35 871 kilometrů za letový čas 43 hodin a 13 minut. Trať byla naplánována na třech úsecích, které stroj překonal následovně: Dallas – Seoul (13 464 km, čas 14 hodin 50 minut), Seoul – Londýn (12 980 km, čas 13 hodin 24 minut), Londýn – Yuma (přes Severní pól – 9427 km za 13 hodin a 3 minuty). Dříve v rámci zkoušek podnikl MD-11 i nejdelší let třímotorového dopravního letounu bez mezipřistání o vzdálenosti 16 825 km. Povolení ke komerční přepravě získal stroj dne 8. listopadu 1990.
McDonnell Douglas nabízel 3 verze letounu. MD-11 pro dopravu cestujících, který mohl přepravit maximálně 405 cestujících na tratích dlouhých až 12 000 km, typické uspořádání ve třech třídách bylo pro 250 cestujících. Nákladní MD-11F, který mohl unést až 91 tun nákladu a MD-11CF, což byla verze pro cestující, kterou bylo možno během 18 hodin přestavět na nákladní s platícím zatížením 80 tun a doletem 8000 km. Verze CF byla dodávána i verzi Combi, smíšené pro přepravu cestujících a nákladu s velkými nákladními dveřmi v zadní části trupu (nákladní MD-11F měly velké dveře v přední části).
Na konci roku 1990 měl McDonnell Douglas na typ MD-11 celkem 170 pevných objednávek a 139 opcí od 29 firem. První letoun MD-11 byl dodán letecké společnosti Finnair dne 7.12.1990. Stroj byl nasazen na linku Helsinky – Las Palmas dne 20.12.1990, na palubě se nacházelo 360 cestujících.
Mnoho dopravců, ale požadovalo větší dolet MD-11, což byl důvod proč firma v roce 1996 představila verzi MD-11ER s doletem až 13 400 km. Firma vyvinula tuto verzi velmi rychle, protože nepotřebovala oprávnění ETOPS, díky třetímu motoru v ocasní partii. MD-11 se vyznačoval také PCA programem (propulsion controlled aircraft), díky němuž dokázal bezpečně přistát při vysazení hydrauliky. Program ovládal letadlo pomocí přidávání a ubírání tahu motorům, motory na křídlech určovaly směr letounu a motor v ocase výšku. Po sloučení výrobců McDonnell Douglas a Boeing přestal Boeing přijímat objednávky na MD-11 a v roce 2001 ukončil jeho výrobu. Poslední vyrobený MD-11 v nákladní verzi F převzala Lufthansa Cargo. Poslední komerční let typu MD-11 s cestujícími provedla nizozemská aerolinka KLM dne 26.10.2014 na lince Montreal-Amsterdam. V polovině druhé dekády dvacátého prvního století zůstávalo v provozu ještě několik desítek nákladních letadel MD-11F.
Foto: Boushh_TFA from Kortenhoef, The Netherlandsderivative work: Altair78 (talk) - KLM_McDonnell_Douglas_MD-11_PH-KCK.jpg, CC BY-SA 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17563777
Rozpětí | 51,70 m |
Délka | 61,20 m (s motory General Electric CF6-80C2D1F je délka 61,60 m) |
Výška | 17,60 m |
Max. vzletová hmotnost | 273 294 kg |
Cestovní rychlost | 886 km/h |
Dolet | 12 455 km |
Max. počet cestujících | 405 |
Počet členů letové posádky | 2 |
Motory | 3x Pratt & Whitney PW4060 tah po 280 kN nebo General Electric CF6-80C2D1F, tah po 274 kN |
Zdroj: L+K