Počátky letounu ATR42 sahají do roku 1979, kdy italská firma Alenia a francouzská Aérospatiale spustili projekty nového rychlého regionálního turbovrtulového letadla, které mělo nahradit Fokkery 27 Friendship. V roce 1981 bylo za účelem vývoje a výroby tohoto letadla založeno sdružení ATR (Avions de Transport Regional). Tento postup byl logický, neboť návrhy obou zůčastněných ve sdružení (Alenia AIT-230 a Aérospatiale AS.35) byly velice podobné a vyrábět dva prakticky totožné letouny by byl nesmysl.

V červnu 1981 byla na pařížském aerosalonu vystavena maketa nového letounu značeného ATR42 (číslo 42 mělo označovat sedačkovou kapacitu). Jednalo se o hornoplošník se dvěma turbovrtulovými motory Pratt & Whitney PW117 umístěnými pod křídlem a ocasními plochami ve tvaru T. V polovině roku 1981 měl výrobce již 56 objednávek na nový letoun a rozhodl se pro vývoj zdokonalené verze ATR42-200 vybavené výkonějšími motory PW120. Při vývoji však nastaly problémy s podélnou stabilitou a proto první prototyp ATR42-200 vzlétl až 16.8.1984 následován druhým prototypem 31.8.1984. Třetí vyrobený prototyp již byl ve verzi ATR42-300 se zvýšenou maximální vzletovou hmotností a větším doletem. ATR 42-200 se nakonec sériově nevyráběl vůbec.

Výroba byla rozdělena následovně: trup letounů a směrovka se vyrábějí v Itálii odkud jsou převáženy do francouzského Toulouse, kde probíhá finální montáž. Křídlo a gondoly motorů jsou vyráběny ve Francii. Trup se skládá z přední části, kde se nachází pilotní kabina dvoučlenné posádky, následuje nákladní prostor s nákladovými dveřmi o rozměrech 1,53 x 1,27 metru rozdělený uprostřed pomocí sítě, aby byla posádce přístupná kabina cestujících nacházející se až za nákladním prostorem. Největší průměr trupu je 2,86 metru. Čtvrté vyrobené letadlo ATR42-300 si již převzala 9.12.1985 francouzská společnost Air Littoral a následně nasadila na linku Beziérs-Paříž. V roce 1987 byla uvedena verze ATR42-320 vybavená výkonnějšími motory Pratt & Whitney PW121. Výrobce také nabídl variantu ATR42QC (Quick Change) s rychle přeměnitelným interiérem s osobního na nákladní a čistě nákladní ATR42F.

Další nabízenou verzí se stala ATR42-400. Je vybavena šestilistými vrtulemi Hamilton Standard Ratier 568F-1 s menším průměrem (3,93 m), výkonnějšími motory PW121A, v kabině cestujících jsou použité nové materiály absorbující hluk od motorů. Maximálně může svézt 48 cestujících. Prototyp se poprvé vznesl 12.7.1995, ale verze –400 se ale příliš neprosadila ( pouze 2 stroje v osobním provedení převzaly České Aerolinie ,první 14.3.1996, několik letounů ve speciálním provedení -400MP bylo dodáno italským celníkům a pobřežní stráži). ATR42-400 byl nakonec přechodný mezityp k pokročilejší verzi ATR42-500.

Ta je vybavena výkonnějšími motory Pratt & Whitney PW127E a vrtulemi Hamilton Standard Ratier 568F-1 stejně jako verze -400. Tyto úpravy umožnily snížit hladinu hluku a vibrace v kabině cestujících. Prototyp poprvé vzlétl 16.9.1994. Prvním zájemcem se stala italská Air Dolomiti se dvěma objednanými kusy, dále následovali mexická Aeromar (3), známý francouzský odběratel Air Littoral (15), Air Tahiti (3), dánský Cimber Air (3), Air Mauritius (2) a Continental Express (8). První stroj převzala 31.10.1995 Air Dolomiti. V roce 1996 se firma ATR, společně s British Aerospace, které zde zastupovalo typy Jetstream a Avro , stala součástí sdružení AI(R) – Aero International Regional. AI(R) zajišťoval marketing a prodej letounů od firem zainteresovaných ve sdružení. Avšak v roce 1998 byl AI(R) rozpuštěn protože se nedokázal dohodnout na budoucí strategii ve vývoji proudových a turbovrtulových letadel. Od té doby začalo ATR opět vystupovat samostatně. Výrobce a partnerské firmy rovněž nabízí konverze starších ATR42-300 a 320 na nákladní. Jako první zákazník se přihlásil FEDEX, který v roce 2003 objednal 8 letadel původně provozovaných Continental Airlines.

V září 2007 zahájila firma ATR, vystupující tentokrát jako evropské konsorcium EADS + Alenia, vývoj nové generace těchto letounů označené ATR 42 -600. ATR 42-600 jsou vybaveny novou avionikou, vylepšeným interiérem kabiny cestujících a především opět výkonnějšími motory Pratt & Whitney PW127M, které umožnily zvýšit vzletovou hmotnost o 300kg. Nová verze ATR 42 poprvé vzlétla 4.3.2010, první letoun si převzala tanzanská společnost Precision Air v listopadu 2012.

 

ATR 42-300 řeckých Olympic Airlines  (foto: © Makis Galiatsatos)

 

  verze-300 verze-320 verze-400 verze-500
Rozpětí 24,57 m 24,57 m 24,57 m 24,57 m
Délka 22,67 m 22,67 m 22,67 m 22,67 m
Výška 7,60 m 7,59 m 7,59 m 7,59 m
Max. vzletová hmotnost 16,7 t 16,7 t 17,4 t 18,6 t
Cestovní rychlost 450 km/h 450 km/h 540 km/h 563 km/h
Dolet 1944 km 1944 km 1594 km 1852 km
Max. počet cestujících 46 46 48 50
Počet členů posádky 2 2 2 2
Motory 2x Pratt & Whitney PW 120, výkon po 1340 kW 2x Pratt & Whitney PW 121, výkon po 1417 kW 2x Pratt & Whitney PW 121A, výkon po 1417 kW 2x Pratt & Whitney PW 127E, výkon po 1610 kW

 

Komerční provozovatelé ATR-42 v roce 2000:

ACES Colombia (7), Islena Airlines (6),Air Sicilia (1), Alitalia Express (9), Italair (3), Italy First (2), Si-Fly (2), Coast Air (2), LAER (2), Air Lithuania (1), American Eagle (31), Continental Express (36), Air Botswana (3), Oman Air (2), Royal Air Maroc (2), Aerocaribbean (3), Aerogaviota (2), European Air Express (2), Eurowings (17), TACV (3), Iran Aseman (1), Ethiopean Airlines (2), Air Guyane (1), Airlinair (1), Air Littoral (14), Air Martinique (2), Air Open Sky (6), Air Saint-Pierre (1), Air Tahiti (4), Brit Air (10), Cityflyer Express (5), Gill Airways (4), Titan Airways (2), Scorpio Aviation (2), Tuninter (1), Air Bosna (1), Aeromar (14), Tarom (9), LAI (2), Air Mauritius (3), Israir (5), Precisionair (2), Air Madagascar (2), Tam Madagascar (1), Eagle Aviation (3), Air Malawi (1), Croatia Airlines (3), Necon Air (1), Trans States Airlines - TWA Express (5), ČSA (4), Cimber Air (12), Muk Air (2), Danish Air Transport (1), KLM Exel (5), Pantanal (6), Total (3), Trip (1), Eurolot (5), Titan Airways (2)</div>