V roce 1962 francouzská a britská vláda odstartovaly ambiciózní projekt vývoje prvního nadzvukového dopravního letadla. Realizaci projektu dostali za úkol British Aircraft Company (BAC, později BAe) v Británii a Sud Aviation (později Aerospatiale) ve Francii. Již v padesátých letech zahájil britský výzkumný ústav RAE (Royal Aicraft Establishment) výzkum úzkých delta křídel, nezbytné součásti pro bezpečné lety nadzvukových dopravních letadel. Bylo použito také poznatků ke kterým se dopracovali francouzští inženýři při vývoji vlastního nadzvukového letounu „ Super Caravelle“ jehož projekt byl představen v roce 1961 na pařížském aerosalonu. Od počátku vývoje bylo jasné, že se rodí mimořádné letadlo. Technické specifikace se zdály v šedesátých letech minulého století neuvěřitelné – rychlost Mach 2,2 (2 400 km/h) tzn. více než dvakrát větší rychlost zvuku. Ale vývoj byl velmi obtížný a vyskytlo se mnoho problémů spojených nejen s dosažením požadované rychlosti. Například tepelný ohřev letounu při vysokých rychlostech si vynutil vývoj nových materiálů pro výrobu trupu a křídel Concordu. K pohonu byly vybrány motory Rolls-Royce / Snecma Olympus, původně vyvinuté pro britský bombardér Avro Vulcan. Všechny čtyři motory Concordu byly vybaveny přídavným spalováním a obraceči tahu. Concorde se dále vyznačoval šipkovitým tvarem trupu a pohyblivým „nosem“. Po dokončení projektu bylo rozhodnuto o výrobě prototypů, z toho dva byly určeny pro pevnostní testy na zemi a dva měly být letové. První let Concordu se odehrál 3.3. 1969 ve Francii, o měsíc později byl následován prototypem britským. Concorde se ale nestal prvním nadzvukovým dopravním letadlem na světě. Byl předstižen ruským Tupolevem Tu-144. Ten poprvé letěl na Silvestra roku 1968.

Na počátku sedmdesátých let mělo konsorcium BAe/Aerospatiale již 74 předběžných objednávek na Concorde. Letoun objednalo celkem 16 dopravců. Předpokládalo se, že společnosti Air France, britská BOAC a americký Pan Am zařadí v nejbližší době Concordy na své linky. Ale ropná krize v roce 1973 a s ní spojené zvýšení cen pohonných hmot učinili těmto úvahám přítrž. Pouze francouzská a britská vláda se zaručily za objednávky Air France a British Airways (dříve BOAC). Všichni ostatní zákazníci objednávky zrušili.

První pravidelný let Concordu se odehrál na lince British Airways Londýn-Bahrajn 21.1. 1976, den nato letěl Concorde Air France z Paříže do New Yorku. Po třicet let létaly letoun Concorde bez závažnějších technických poruch. Až 25.7. 2000 havaroval Concorde Air France při vzletu z pařížského letiště Charlese de Gaulla. Při havárii zahynuli všichni cestující i posádka. Concordům bylo odebráno povolení k provozu. Po dlouhé době vyšetřování bylo oznámeno, že havárii způsobil kovový předmět, který odpadl z letounu McDonnell Dougkas DC-10 společnosti Continental, který startoval před nešťastným Concordem. O tento předmět si Concorde roztrhl pneumatiku a její úlomky prorazily jeho palivovou nádrž. Letounu se tak při startu vzňaly dva motory následkem čehož se stal neovladatelným. Po nezbytných technických úpravách, mj. instalace kevlarových plátů do palivových nádrží,  Concordy opět zahájily provoz v září 2001. To však byla už labutí píseň. Air France provedla poslední let Concordu na pařížském aerosalonu v červnu 2003, poslední komerční let Concordu British Airways se odehrál 24.10.2003. Obě letecké společnosti již nebyly ochotny financovat ztrátový provoz Concordů. Nabídka britského dopravce Virgin Atlantic na odkoupení Concordů za částku 1 milion liber za kus byla odmítnuta. Žádné letadlo naštěstí nebylo sešrotováno, ale všechny zamířily do leteckých muzeí. 

Při nadzvukovém letu se trup Concorde ohříval až na 128 stupňů Celsia, i okénka kabiny cestujících byla na dotyk teplá. Kvůli teplotní roztažnosti hliníkové slitiny, ze které byl letoun vyroben, se Concorde za letu prodloužil o 12 cm. Po přistání se zase „smrsknul“.

(foto: Spaceaero2, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=20897820)