Několik let po prvním vzletu dvoumotorového pístového De Havillandu DH-104 Dove (1945), zahájila firma De Havilland práce na prodloužené čtyřmotorové verzi tohoto letounu, označené De Havilland DH-114 Heron. První prototyp Heron vzlétl 10.5.1950. DH-114 přebíral většinu dílů ze svého předchůdce včetně mírně vyvýšeného kokpitu oproti kabině cestujících. Narozdíl od Dove ovšem neměl zatažitelný podvozek. Další hlavní změny spočívaly ve větším rozpětí křídla a samozřejmě větší kapacitě cestujících. První stroj z řady De Havilland DH-114 Heron Series 1 byl dodán v roce 1952 společnosti New Zealand National Airways. V roce 1952 také poprvé odstartoval Heron Series 2. Oproti „jedničce“ se Series 2 odlišovaly zejména zatažitelným podvozkem, díky němuž se cestovní rychlost zvýšila o 32 km/h. Herony Series 2A obdržely certifikace od amerického úřadu FAA a tím pádem jich bylo také několik desítek dodáno do USA. V USA se staly Herony subjekty několika konverzí. Firma Riley přestavěla 20 letounů pro pohon americkými motory Lycoming IO-540, dalších 29 obdobně přestavěl Prinair. Nejodvážnější konverzi provedla firma Sauders, která přestavěla několik Heronů pro pohon dvěma turbovrtulovými motory Pratt & Whitney PT6. Tyto letouny se označovaly Saunders ST-27. Celkem bylo vyrobeno 149 DH-114.

Pro zajímavost jsem přeložil článek nazvaný "Flying the four-engined Greyhound", který napsal bývalý pilot Heronu - Hal Stoen

Před mnoha lety jsem pracoval jako pilot pro malou regionální společnost. Používali jsme letouny, které se daly nazvat zakrnělá letadla – De Havillandy Heron. Heron bylo čtyřmotorové letadlo vyrobené ve Velké Británii poháněné motory Gipsy. Dva z našich Heronů byly předělány na americké Lycomingy. Heron byl dobře navržen pro malé aerolinky. Cestující většinou nebyli nadšeni, když měli letět malou aerolinkou. Ale pohled na čtyřmotorové letadlo je vždy uklidnil. Kabina cestujících, vybavená velkými okny, byla dostatečně vysoká, aby umožňovala průchod vzpřímeným osobám. Uvnitř bylo 17 sedaček pro cestujících, po každé straně uličky po jednom. Zavazadla byla ukládána do zadního nákladního prostoru a do dalšího menšího prostoru v nose letadla. Kabina posádky byla ovšem velmi úzká. Přístup do ní vyžadoval mnoho gymnastického úsilí a málokdy jsme si prorazili cestu do sedadel aniž by jsme zavadili o knoflík některého z přístrojů. Heron měl jeden menší problém s pozemní stabilitou. Přišli jsme na něj při jednom z prvních letů z cestujícími, a to v době, kdy byli dva pasažéři v zadní části kabiny a dva na schůdcích. To bylo pro Herona příliš a rázem si sedl na zadek a jeho nos mířil k obloze. To rozhodně nebyl manévr přátelský k cestujícím. Po tomto incidentu jsme museli vyrobit ocasní opěru. Povinností druhého pilota bylo připevnit tuto opěru vždy, když cestující nastupovali nebo opouštěli letadlo. Někdy bylo dokonce nutné dát do předního nákladního prostoru pytel s pískem. Na každém letišti kam jsme s Heronem létali jsme proto měli připraven 25ti librový pytel s pískem a když to bylo nezbytné tak jsme ho umisťovali do nosního prostoru. V neposlední řadě, Heron byl „pneumatické letadlo“. Podvozek, klapky, brzdy, všechno bylo ovládáno pomocí stlačeného vzduchu. Na jednom z motorů byl kompresor, který stlačený vzduch dodával. Když jsme pojížděli po letišti a každou chvíli jsme používali brzdy bylo stále slyšet „odfukování“ kompresoru. Znělo to jako autobusy firmy Greyhound ( velká americká autobusová firma - pozn.překl.). Pod sedadlem druhého pilota byl ventil, který upouštěl přebytek vzduchu z pneumatického systému. Vždycky když ventil upustil trochu vzduchu znělo to jako kdyby druhý pilot snědl něco špatného k snídani.


DH-114 Heron společnosti Southern Airlines   (foto: © Ed Coates Collection)

 

  verze 2
Rozpětí 21,80 m
Délka 14,80 m
Výška 4,75 m
Max. vzletová hmotnost 6,1 t
Cestovní rychlost 295 km/h
Dolet 2800 km
Max. počet cestujících 17
Počet členů posádky 2
Motory 4x De Havilland Gipsy Queen 30Mk2, výkon po 185 kW

 

Komerční provozovatelé DH-114 v roce 2002:

V současné době již není žádný Heron v komerčním provozu