Iniciátorem vývoje legendy dopravního letectví, Douglasu DC-3, se stala společnost American Airlines (AA). Na svých nočních tratích používala lůžkových dvojplošníků Curtiss AT-32, ale po příchodu převratného pístového dvoumotorového DC-2, v roce 1934, projevila zájem o rychlejší letoun než byl AT-32. Douglas viděl, že by vývoj takového stroje narušil rozběhnutou výrobu DC-2 a váhal. AA však získaly vládní půjčku z fondu pro rekonstrukci hospodářství a objednaly u Douglase deset letounů podle svých představ. Původně se počítalo, že nový letoun označený DST ( Douglas Sleeper Transport – volně přeloženo jako spací letadlo) bude pouze verzí DC-2, ale pak se ukázalo, že jde o úplně nový typ, i když tvarově a technologicky příbuzný. Prototyp DST poprvé vzlétl 17.12.1935. Byl větší než DC-2 a poháněly ho výkonnější motory Wright Cyclone po 661 kW. Kabina cestujících byla rozdělena na 7 boxů s dvojicemi sedadel a stolkem mezi nimi, pojala tedy 28 sedících osob. Při nočních letech se sedadla rozložila, takže vznikla dvě lůžka nad sebou a celek se zakryl závěsem jako v tehdejších Pullmanových vozech ( kdo nezná, může se kouknout na film někdo to „Někdo to rád horké“, kde jsou tyto lůžka vidět). V této úpravě nesl DST 14 cestujících. AA převzaly prototyp DST 11.7. 1936 a 25.7. téhož roku ho nasadily na noční linku New York – Chicago. AA a pak i další provozovatelé však brzy poznali, že provoz se 14 cestujícími není ekonomický, zvláště když vzhledem k rychlosti a doletu DST nebylo tak nezbytně nutné poskytovat cestujícím možnost spánku v leže. AA tedy odebrala pouze 8 DST a dalších 12 již koupila v úpravě pro 21 sedících cestujících s označením DC-3. Douglas DC-3 měl o polovinu větší kapacitu než DC-2 a jen o málo vyšší provozní náklady. Jakmile se tedy objevil DC-3 většina zákazníků typu DST převedla své objednávky na DC-3. V roce 1938 tvořily DC-3 již 80% letadlového parku civilních aerolinií v USA a na jejich kontě bylo 95 % z celkového objemu americké letecké dopravy. Vyráběly se ve verzích DC-3 s motory Wright Cyclon a DC-3A s Pratt & Whitney Twin Hornet. TWA také dostala několik strojů verze DC-3B, jejichž přední část kabiny byla upravena pro noční lety, zatímco zadní zůstala jen pro sedící cestující. Výhradním prodejcem DC-3 v Evropě byl Fokker, který zprostředkoval prodej 63 letounů různým evropským dopravcům ( KLM, Československá letecká společnost, LOT, Swiss Air Lines apod.) Sovětský svaz zakoupil 20 letounů a navíc ještě licenční práva na výrobu DC-3 ( vyráběly se pod označením PS-84, později Lisunov Li-2). Stejně jako SSSR se zachovalo Japonsko, které taktéž zakoupilo 20 letounů a licenční práva. Do roku 1941 bylo dodáno celkem 430 DST a DC-3. Po vstupu USA do války americké vojenské letectvo USAF většinu civilních DC-3 zabavilo a objednalo u Douglase výrobu mírně upravené vojenské verze. Douglas tedy u DC-3 zesílil podlahu, instaloval dvoukřídlá vstupní vrata a zjednodušil interiér. USAF označilo typ C-47 Skytrain a vymínilo si také instalaci motorů Pratt & Whitney R-1830-92 Twin Wasp o výkonu 882 na všechny C-47. Douglasů C-47 bylo vyrobeno neuvěřitelné množství 10 123 kusů ve velkém počtu verzí (dosud ještě nebyl DC-3/C-47 v počtu vyrobených dopravních letadel překonán). Jenom Douglasův závod Long Beach vyrobil 2 832 kusů . Z verzí je možno uvést C-47B s výškovými motory R-1830-90, TC-47B pro výcvik navigátorů, C-53 Skytrooper – výsadková verze, R4D verze pro námořnictvo a mnoho dalších. Po válce začalo USAF prodávat přebytečné C-47 a ty rázem zaplavily trh. Prodávaly se celkem levně a tak ně byl velký zájem. Firmě Douglas se podařilo po válce ještě prodat 28 nových civilních DC-3D a dále se zabývala pouze přestavbami vojenských verzí ( DC-3C ). Výrobci, kteří se po válce snažili nabídnout nové letouny podobné kategorie jako C-47/DC-3 tedy měli pramalou nebo vůbec žádnou šanci na úspěch. Avšak několik let po válce v roce 1948 se trh dostaly moderní letouny jako Convair 240 a Douglas pocítil, že mu uniká možnost uplatnit se trhu letounů pro střední a krátké tratě ( na dlouhých totiž opanoval s typy DC-4 a DC6). Vyhlásil tedy heslo, že „nejlepší náhradou za DC-3 je lepší DC-3“ a začal vývoj Super DC-3. Od dopravních společností Douglas zakoupil 2 DC-3, prodloužil jim trup o 0,99 m, zvětšil svislé a vodorovné ocasní plochy a provedl řadu dalších menších modifikací). Prototyp Super DC-3 vzlétl 23.6. 1949. Náborová kampaň na Super DC-3 však skončila fiaskem a výsledkem byla objednávka pouhých 3 kusů od Capital Airlines. Neúspěch Super DC-3 však nic neubírá na významu DC-3 Dakota ( tento vžitý název Dakota má původ u britského letectva RAF,které toto označení začalo během 2. svět. války používat pro DC-3), který asi zůstane navždy zapsán v análech letecké dopravy jako nejúspěšnější letoun.

( pramen V. Němeček - Dvoumotorová pístová dopravní letadla, Atlas letadel svazek 4, Nakladatelství dopravy a spojů, Praha 1984)

Douglas DC-3 britské společnosti Air Atlantique ( foto: © Enda Burke)

 

  DC-3 C-47
Rozpětí 28,96 m 28,96 m
Délka 19,66 m 19,46 m
Výška    
Max. vzletová hmotnost 11,07 t 13,3 t
Cestovní rychlost 291 km/h 320 km/h
Dolet 2750 km 2575 km
Max. počet cestujících 21 28
Počet členů posádky 3 4
Motory 2x Wright Cyclone SGR-1820-G2, výkon po 735 kW nebo Pratt & Whitney R-1820, výkon po 771 kW 2x Pratt & Whitney R-1830, výkon po 882 kW

 

Komerční provozovatelé DC-3 v roce 2002:

Borinquen Air (2), Dynamic Aviation (4), Missionair (2), Sadelca (7), Aero Ejecutivos (3), Aerotaxi (4), ADES (3), Latina (2), Academy Airlines (1), Champlain Air (4), Folsoms Air Services (1), May Air (1), Roblex Aviation (1), TANSA (2), Florida Air Cargo (4), Four Star Aviation (6), Genavco Air Cargo (2), International Air Services (2), Jim Hakwkins Air Services (3), Majestic Airlines (2), McNeely Charter (1), Miami Valley Aviation (5), Nord Aviation (1), Rapid Air (1), Rhoades International (3), Saber Cargo (4), Southwind Airlines (2), Tolair (7), Dakota National Air (6), Aero-Mitla (1), RUTACA (4), Pionair (2), Central Air Cargo (2), Naturelink Charter (3), Nelair (1), Phoebus Apollo (1), Professional Aviation (1), Rossair Kenya (1), Skyways Kennya (1), Air Kasai (3), Air Katanga (3), VAC (1), Abbe Air Cargo (1), Aero Freight (1), Air Tejas (1), Atlantic Air Cargo (2), Basler Airlines (2), Catalalina Flight Boats (2), Desert Air (3), ERA (2), Air Atlantique (1), Classic Air (2), Viarco (1), SETCO (2), Airumbria (1), Buffalo Airways (10), Airfast (1), Victoria Air (3)