Prvním letadlem firmy Douglas poháněným proudovými motory a celkově druhým americkým „jetem“ ( po Boeingu 707) byl typ DC-8. Převaha firmy Douglas na trhu dopravních letounů byla na začátku 50tých narušena britským proudovým letounem De Havilland Comet. Když už zakázky na pístové DC-6 a DC-7 skutečně skomíraly rozhodl se Douglas v roce 1955 ( ve stejném roce kdy poprvé vzlétl prototyp proudového Boeing 367-80 „ Dash 80“, pozdější Boeing 707) zahájit vývoj dopravního letounu s proudovými motory. Prototyp DC-8 vzlétl poprvé 30.9 1958, krátce poté kdy společnost Pan Am nasadila na linky první B-707. Do testovacího programu se zapojilo celkem 9 letadel (nestavěl se prototyp) a program vyvrcholil získáním certifikace 31.8. 1959. Prvními zákazníky typu se staly americké Delta Airlines a United Airlines, ale to již Boeingy Pan Amu a jiných společností rok brázdily světové nebe. Právě toto zpoždění způsobilo, že mnoho potenciálních zákazníků Douglase, dalo přednost dříve dostupnějšímu Boeingu 707. Douglas nabídl několik verzí klasického DC-8 : verze DC-8-10 určená pro domácí linky s motory Pratt & Whitney JT3C6 o tahu po 60,1 kN ( vyrobeno 28 kusů pro Delta Airlines a United Airlines), stejného určení byla i verze DC-8-20, ale byla vybavena výkonnějšími motory PW JT4-A9 o tahu po 74,7 kN, verze –30,-40 a –50 byly již určeny pro interkontinentální lety a lišily se od sebe opět použitými motory. DC-8-30 byl vybaven motory P&W JT4-A11, DC-8-40 motory Rolls Royce Conway a DC-8-50 motory P&W JT3-D3. Kromě osobních verzí nabídl Douglas též nákladní ( DC-8-50AF) a rychle přeměnitelnou z osobní na nákladní ( DC-8-50CF). V roce 1965, kdy už se klasické DC-8 prodávaly hodně špatně zahájila firma vývoj nových verzí odvozených od poslední DC-8-50 a označených Super DC-8. První vylepšená verze označená DC-8-61 byla určena pro domácí linky a poprvé vzlétla 14.3. 1966. Oproti DC-8-50 byla prodloužena o 11,18 m a pojala až 259 cestujících. Kapacita nákladních prostor vzrostla o 80 %. Druhou vylepšenou verzí se stala DC-8-62, která již byla určena pro linky interkontinentální. Poprvé vzlétla 29.8. 1966. Oproti DC-8-50 se vyznačovala o 2,04 m prodlouženým trupem, větším rozpětím křídla, nově konstruovanými gondolami motorů a zvýšenou kapacitou nádrží. Poslední verze Super byla značena DC-8-63. Poprvé vzlétla 10.4. 1967 a kombinovala trup verze –61 a s křídlem verze –62. Výroba DC-8 byla zastavena v květnu 1972. Vývoj DC-8, ale ještě nebyl u konce. Na začátku 80tých firma McDonnell Douglas (Douglas se v roce 1967 kvůli finančním problémům sloučil s firmou McDonnell) iniciovala program přemotorování verzí Super DC-8 proudovými motory CFM –56. První Super DC-8 s motory CFM-56 vzlétl srpnu 1981. Nové verze se označovaly DC-8-71, DC-8-72 a DC-8-73. Oproti svým předchůdcům se vyznačovaly lepší ekonomií provozu, větším doletem. Bylo přestavěno několik desítek letounů z nichž převážná většina pak létala v nákladní verzi.

Douglas DC-8-51 společnosti AeroMexico ( foto: © Bob Holland)

 

  verze -50 verze -63
Rozpětí 43,41 m 45,23 m
Délka 45,87 m 57,12 m
Výška 12,91 m 12,92 m
Max. vzletová hmotnost 147,5 t 158,8 t
Cestovní rychlost 923 km/h 850 km/h
Dolet 9205 km 7240 km
Max. počet cestujících 179 259
Počet členů posádky 3 3
Motory 4x Pratt & Whitney JT3-D3, tah po 80,1 kN 4x Pratt & Whitney JT3-D7, tah po 84,5 kN

 

Komerční provozovatelé DC-8 a Super DC-8 v roce 2002 ( všechny letouny jsou již pouze v nákladní verzi):

Airborne Express (34), Air Transport International (4), BAX Global (16), DHL Airways (7), Fine Air (19), Florida West (1), Murray Air (2), UPS (49), Zantop International (2), Cygnus Air (2), Aer Turas (2), Tampa (3), MAS Air (3), Cargo Plus Aviation (2), African International (3), MK Airlines (9), LAC (1), ABSA (1), TCB (4)