V polovině 70tých let potřeboval sovětský národní dopravce Aeroflot nový letoun pro střední tratě. Nový letoun měl nahradit pomalu zastarávající turbovrtulové Iljušiny Il-18 a proudové Tupolevy Tu-134. Vývojové práce byli nakonec svěřeny Jakovlevově konstrukční kanceláři. Zpočátku Jakovlev uvažoval o nové větší verzi svého třicetimístného Jakovlevu 40, ale nakonec se zrodil úplně nový letoun. V počáteční fázi projektu firma připravila 2 návrhy. První předpokládal letoun s šípem křídla 11° a druhý s šípem 23°. Nakonec byl upřednostněn druhý návrh a nový letoun dostal označení Jak-42. Jak-42 se dosti markantně odlišoval od svého předchůdce Jaku-40. Hlavní podvozek se skládal ze dvou čtyřkolých vozíků , přední podvozek byl zdvojený. Jako pohonné jednotky byly zvoleny 3 proudové motory Lotarev D-36. Trup Jaku-42 byl oproti Jaku-40 o 16 metrů delší. V tomto 36,38 m dlouhém přetlakovém trupu mohl letoun přepravovat až 120 cestujících. K prvnímu letu se prototyp Jaku-42 poznávací značky CCCP-1974 vznesl 5.3. 1975, o měsíc později následovaný druhým prototypem CCCP-1975. První sériový letoun převzal Aeroflot v roce 1980 a nasadil ho na linku Moskva-Krasnodarsk. Brzy se však projevilo, že Jak-42 není ještě dostatečně technicky vyzrálý. Letoun měl technické potíže a po necelém roce provozu se již projevila únava materiálu. Jaky-42 byly proto brzy staženy z tratí. Jakovlev musel celý letoun předělat, což zabralo 4 roky. Modifikovaný letoun byl označen Jak-42D a uskutečnil první let v roce 1984. Firma také zkoušela použití motorů typu propfan ( turbovrtulový motor s vysokootáčkovou vrtulí) D-236 od ZMKB Progress (nyní pohánějí prototyp transportního Antonovu 70) na letounu Jak-42E-LL. Nakonec se ale rozhodla pro osvědčené proudové Lotarev D-36. Oproti původním Jakům -42 měl Jak-42D větší kapacitu nádrží. Dále firma nabídla verzi fotogrammetrickou verzi Jak-42E, ale neuspěla s ní. Po rozpadu SSSR v roce 1992, chtěla firma Jakovlev prorazit s Jakem-42 na západní trhy, proto nabídla novou verzi Jak-142. Maximální vzletová hmotnost byla zvýšena na 57 t a rychlost na 740 km/h. Letoun byl vybaven avionikou americké firmy Allied-Signal. O Jak-142 však projevil zájem pouze ruský petrolejářský koncern Lukoil, který odebral několik letounů. V roce 1993 byl spuštěn projekt s pracovním názvem Jak-42M. Jednalo se o modifikaci Jaku-42 se dvěma proudovými motory Perm PS-90A (pohánějí Tupolev 204) a maximální vzletovou hmotností 66t. Letoun mezitím přeznačený na Jak-242 měl uskutečnit svůj první let v roce 1994. V důsledku finančních těžkostí firmy byl ale projekt pozastaven a odložen na neurčito. Jaků-42 bylo zatím vyrobeno 180 a v současné době by měly probíhat dodávky pro ruskou společnost Gazpromavia.

 

foto: parfaits, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=27426434

 

  verze 142
Rozpětí 34,88 m
Délka 36,38 m
Výška 9,83 m
Max. vzletová hmotnost 57 t
Cestovní rychlost 740 km/h
Dolet 4000 km
Max. počet cestujích 120
Počet členů posádky 3
Motory 3x Lotarev D-36, tah po 63,7 kN

 

Komerční provozovatelé Jak-42 v roce 2000:


Bykovo Avia (12), Kuban Airlines (11), Remex (1), SAAK (1), Saravia (11), Tatarstan Kazan (6), Tatarstan Nizhnekamsk (2), Crimea Air (2), Lvov Airlines (7), Saffat Airlines (2), Lithuanian Airlines (5), Astrakhan Airlines (2), ACR (1), Chelyabinsk Air Enterprise (7),  East Line (1), Gazpromavia (7), Izhavia (1), Karat (5), Lipetsk Air (3), Samara Airlines (2), Strezhvoy Airlines (2), Tulpar (1), Volga Aviaexpress (3), Voronezhavia (1), Yak Service (1), Trans Air Congo (1), Air Bosna (2), Irtish Avia (6), Zhezair (1), Dniproavia (7), Donbass Airlines (1), Donbass Eastern Ukrainian Airlines (12), Avioimpex (1), Aero Asia (2), Bhoja Airlines (2), China Eastern (4), Cubana (2), Bon Air (1), Caspian Airlines (2), Air Moldova International (3), Turkmenistan (3)