Pro leteckou dopravu znamenal L-049 Constellation bezesporu přínos. Elegantní tvary, příznivé výkony i ekonomický provoz z něj činili žádaný letoun. Brzy mu však vyrostla konkurence a to především v podobě Douglasu DC-6. Proto hlavní uživatel Constellationů společnost TWA podnítila vývoj nové verze Constellationu. Ta měla mít lepší vlastnosti a ekonomičtější provoz než Douglas DC-6. Lockheed přistoupil k řešení úkolu tehdy progresivní cestou, prodloužením trupu L-049 Costellationu. Práce probíhaly rychle a dne 13.10. 1950 byl zalétán prototyp. Od stávajícího Constellationu se nový Super Constellation odlišoval o 5,5 delším trupem. Tím se získal o 35% větší přepravní prostor a v kabině místo pro 92 cestujících. První sériové stroje se označovaly L-1049A a do provozu je poprvé nasadily Eastern Airlines v roce 1951. Byly poháněny čtveřicí pístových hvězdicových motorů Wright R-3350-C18-CB1 o výkonu po 2060 kW. TWA ale požadovala u L-1049 větší rychlost než 500 km/h, kterou nový letoun s těmito motory dosahoval. Proto začala firma Lockheed ve spolupráci s Wrightem zkoumat možnost využití energie volně unikajících výfukových plynů. Wright již měl z dřívějška obdobný motor rozpracovaný na základě zakázky amerického námořnictva, které si objednalo upravené Super Constellationy pod označením R7V-1. Ve výfukovém potrubí byly nainstalovány 3 turbínky, které byly spojeny se zadní částí klikového hřídele motorů ( tzv. kompoudní motor). Takto upravený motor dosahoval výkonu 2 390 kW a měl o 10% menší spotřebu, byl však hlučnější a měl sníženou životnost. Tyto motory byly poprvé použity na nákladní verzi L-1049B s velkými dveřmi na boku trupu a zesílenou podlahou. Avšak ještě před dokončením byly upraveny na verzi L-1049D s vyšší nosností. První stroje této verze převzala Seagull Airlines. 17.2. 1953 poprvé vzlétla verze L-1049C určená pro dálkové lety. První stroje převzala TWA společně s nizozemskými KLM. Dále ji odebrali například Air France, australský Qantas nebo Eastern Airlines. V únoru 1954 byla zalétána verze L-1049E, která se vyznačovala zpevněným drakem a nosnými plochami. Tuto verzi odebraly např. KLM, Air India, Iberia atd. Avšak nejrozšířenější se stala verze L-1049G určená pro dlouhé transatlantické tratě. Vyznačovala se instalací velkých kapkovitých nádrží na koncích křídel. První letoun verze G byl zalétán koncem roku 1954 a do provozu ho poprvé zařadily Northwest Orient Airlines 22.1. 1955. Celkem bylo vyrobeno 157 letadel verze G. Poslední verzí Super Constellationu se stala L-1049H. Vycházela z verze G, ale byla určena ke smíšené dopravě osob a nákladu. Letouny Super Constellation byly také rozšířeny u amerického námořnictva nebo u USAF, které převzalo několik desítek letounů verzí transportní C-121, pro radiotechnický boj RC-121, pro dopravu VIP VC-121 nebo pro elektronický průzkum EC-121. Vývojovou řadu Lockheedů Constellation završoval typ označený L-1649 s obchodním jménem Starliner, kterým Lockheed hodlal konkurovat především Douglasu DC-7C, který v té době převzal provoz na většině transatlantických linek. Avšak ke slovu se už začaly hlásit první dálkové turbovrtulové ( Bristol Britannia) a proudové ( Boeing 707, Douglas DC-8) typy. Navzdory této skutečnosti Lockheed vytrval ve vývoji svého posledního pístového stroje, který také definitivně uzavíral kategorii dálkových pístových letadel. První prototyp L-1649 vzlétl 11.11. 1956. Jeho trup vycházel z verze L-1049G oproti níž byl prodloužen o 1,25 m. Křídlo bylo zcela překonstruováno mělo větší pevnost, plochu a rozpětí. Jako motory posloužila čtveřice Wrightů R-3350-TC18EA2 Turbo Compound o výkonu po 2 499 kW. První letoun převzala TWA v květnu 1957 a nasadila na linku New York – Londýn. Starlinery dále převzaly Air France a Lufthansa. Další objednávky někteří dopravci ( LAI, Varig) rušily ve prospěch proudových letounů. Celkem bylo vyrobeno 44 letounů L-1649, kteří poté postupně přecházely do služeb k menším dopravcům ( Trek Airways, Luxair).

zdroj: CAPC magazín , č. 27, 1999

Lockheed L-1049G Super Constellation americké TWA při letu nad New Yorkem

  (foto: © Courtesy Trans World Airlines via Ed Coates Collection) 

  verze -1049C
Rozpětí 37,49 m
Délka 34,65 m
Výška 7,30 m
Max. vzletová hmotnost 60,38 t
Cestovní rychlost 530 km/h
Dolet 7700 km
Max. počet cestujících 99
Počet členů posádky 4
Motory 4x Wright R-3350-R18, výkon po 2 390 kW

 

Komerční provozovatelé L-1049/1649 v roce 2002:

V současnosti již není žádný Super Constellation ani Starliner v komerčním provozu