Počátky letounu Vickers VC10 (Vickers Commercial Design No.10) sahají do roku 1957, kdy britská letecká společnost BOAC (British Overseas Airways Company) projevila zájem o letoun, který by byl schopen plnit ekonomicky úkoly na linkách po britském impériu. Boeing 707 se totiž jevil pro tyto linky jako nevhodný. Úkolu se zhostila firma Vickers, která navrhla letoun s „čistým křídlem“ , motory měly být umístěny na pylonech na zadní části trupu. Křídlo bylo vybaveno účinnými Fowlerovými klapkami a sloty na náběžné hraně. Z toho vyplývalo, že letoun bude mít asi o 32 km nižší přistávací rychlost než jeho konkurenti a tím pádem kratší dojezd, což BOAC velmi vyhovovalo. První let VC10 se odehrál na továrním letišti firmy Vickers v Brooklands 29.6. 1962. Na linky BOAC byl první letoun zařazen 19.4. 1964. Mezi další dopravce, kteří objednaly VC10 patřily British United Airways (později British Caledonian), Ghana Airways a Nigeria Airways. Z „druhé ruky“ VC10 zakoupily Gulf Air, Air Malawi a královské letky Ománu a Spojených arabských emirátů . Jeden letoun od Ghana Airways si na 1 rok pronajaly Middle East Airways. Poté začal Vickers nabízet verzi Super VC10, což byl o 3,96 m prodloužený VC10 s přidanými palivovými nádržemi a výkonnějšími motory Rolls Royce Conway. Letoun objednala BOAC a East African Airways. O letoun projevily zájem také Československé aerolinie a byl předveden i v Praze. Z politických důvodů bylo ale rozhodnuto o nákupu Iljušinů Il-62. Ale to je již jiná kapitola. Čtrnáct VC10 používalo také Royal Air Force (RAF). Tyto letouny měly trup převzatý ze standardní VC10, ale křídla a motory ze Super VC10. RAF skoupilo počátkem 70tých let většinu vyrobených standardních VC10 a přestavělo je na tankovací letouny. Podtrženo, shrnuto VC10 byl neúspěšný letoun, bylo postaveno pouhých 54 letadel. Ačkoliv byl celkem oblíbený u cestujících, dopravci o něj neprojevovali příliš zájem. Omlouvám se za mylnou informaci, že poslední VC10 RAF vyřadila na konci roku 2001. Není to pravda, VC10 RAF stále provozuje.

foto: Richard Vandervord, CC BY-SA 4.0