Víceúčelový dvoumotorový pístový hornoplošník Antonov An-14 Pčolka (Včelička) připravil svému tvůrci, sovětskému konstruktérovi Olegu Konstantonoviči Antonovovi dosti svízelné chvíle. Sovětský národní dopravce Aeroflot projevoval již od poloviny padesátých let zájem o víceúčelový lehký dopravní letoun určený především pro zemědělské oblasti, ale i pro pomocnou dopravu v oblasti měst, zdravotnické lety, kurýrní službu apod. Vypsal soutěž na projekty, kterou nakonec vyhrál projekt Antonov An-14 ( soutěže se také účastnil československý projekt L-18, ale neuspěl). Tento letoun se vyznačoval gondolovitým trupem, s jeho hřbetní části byl protažen štíhlý jednoduchý nosník velkých dvojitých ocasních ploch. V zadní části trupové gondoly byla dvoukřídlová vrata pro vstup a výstup pěti cestujících nebo manipulaci s nákladem. Křídlo bylo celokovové. Mělo jednoduchý obdélníkový tvar, bez vzepětí s dvouštěrbinovými vztlakovými klapkami. Křídlo bylo vzepřeno profilovanou vzpěrou k malému pahýlkovitému křídlu, vyrůstajícímu za spodní části trupu.

 

Na tomto křídle byly zakotveny i nohy hlavních podvozkových kol, která měla stejný rozměr jako příďové kolo a nezatahovala se. Motory byly pístové hvězdicové Ivčenko AI-14R. Vývoj prototypu trval poměrně dlouho, protože Antonovovi se postavily do cesty problémy se stabilitou letounu a neshody s hlavním odběratelem. Aeroflot totiž původně požadoval kabinu pro 3 cestující, pak pro 5 a v době zalétávání prototypu už pro 7. První prototyp poznávací značky CCCP-L1958 byl zalétán 15.3. 1958. Druhý prototyp (CCCP-L1956) se již přizpůsobil požadavkům Aeroflotu. Aby mohl bezpečně zvládnout vzlet se sedmi cestujícími, dostal výkonnější motory Ivčenko AI-14RF. Změnily se i vstupní dveře, které se nyní odklápěly nahoru. Aeroflotu se nelíbilo že má pilot vstupovat do stroje stejnými dveřmi jako cestující a tak byly pro pilota instalovány v čele kabiny vlastní dveře. Piloti ale stejně nadále používali větší zadní vstupní dveře společně s cestujícími. Vlastnosti letounu zůstávaly i nadále daleko za tím, co si představoval konstruktér i Aeroflot. Rozhodně to nebyl „univerzální letoun do každého terénu“. Zejména vzlet, přistání a stoupavost nesplňovaly očekávané požadavky, stejně jako stabilita a snadnost pilotáže. Antonov se proto rozhodl celý letoun přepracovat. V roce 1965 se objevila varianta An-14A. Nové bylo křídlo s lichoběžníkovými konci, jehož rozpětí se zvětšilo o 2,2 m. Vodorovné ocasní plochy dostaly nápadné vzepětí. Letoun mohl nést 7 cestujících nebo 600 kg nákladu. Do sériové výroby byl An-14A uveden v roce 1965. An-14 se dodával nejen Aeroflotu, ale také do rozvojových zemí. Několik letounů bylo dodáno i do Bulharska.