V roce 2002 byla založena americká firma Aerion. Stáli za ní investor Robert M. Bass a bývalý šéf firmy Learjet - Brian Barents. Nová firma si dala za cíl vyvinout nadzvukový obchodní letoun. Nový stroj měl využívat technologii nadzvukového laminárního proudu. Tuto technologii si nechal ptentovat v roce 1994 aerodynamik Richard R. Tracy. V letech 1999-2000 byly prováděny zkoušky této technologie za financování agenturou DARPA, což je agentura amerického ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty (Defense Advanced Research Projects Agency). Ve spolupráci s NASA byly zahájeny letové testy na upraveném stíhacím letounu Boeing F-15B.

Zmenšený model křídla s laminárním obtékáním dosahoval o polovinu nižšího odporu a poměr vztlaku k odporu vzrostl v porovnání s běžným delta křídlem o třetinu. Technika laminárního proudění se ukázala jako použitelná pro běžný letoun. DARPA tak ve zkouškách pokračovala i v roce 2001 a následně zahájila program Quiet Supersonic Platform (tichý nadzvukový letoun).

Firma Aerion se tak rozhodla vsadit na tuto technologii. Zvláštností tohoto křídla je, že není šípovité. Normálně se totiž pro nadzvukové letouny používají šípová křídla pro snížení odporu, na křídle je ale poté problém udržet laminární obtékání.

Oficiálně byl projekt nového nadzvukového obchodního letounu zahájen v roce 2002 pod označením Aerion SBJ. S uvedením do provozu se počítalo v letech 2017-2018. Cena nového SBJ byla stanovena na 80 milionů dolarů, vývojové náklady se odhadovaly na 3 miliardy dolarů. Aerion v té době evidoval 50 předběžných objednávek, každý ze zájemců složil zálohu ve výši 250 000 dolarů.

Nový SBJ měl být tvarován podle pravidel ploch a neměl při nadzvukové rychlosti Mach 1,1 vytvářet žádný na zemi zaznamenatelný aerodynamický třesk. Celé křídlo nového Aerionu mělo být vyrobeno z uhlíkových kompozitů, extrémně ostrá náběžná hrana z titanu. Při maximální rychlosti Mach 1,6 se totiž měla náběžná hrana zahřívat až na 92 stupňů Celsia.

Původně se počítalo  s integrálními nádržemi v křídle, ale později od toho bylo upuštěno. Palivové nádrže byly nakonec umístěny následovně: první za kabinou cestujících, druhá na konci trupu a třetí v aerodynamických přechodech mezi křídlem a trupem. Hmotnost paliva tak dosahovala polovinu vzletové hmotnosti letounu.

Pro snížení ceny letounu bylo původně uvažováno použít hydromechanické řízení, ale později z obav při certifikaci letounu bylo rozhodnuto použít řízení elektroimpulzivní fly-by-wire.

Jako pohonná jednotka se uvažovalo o motorech Pratt  & Whitney JT8D-219 (použitých u letadel řady McDonnell Douglas MD-80). Motory by byly pochopitelně upraveny pro nadzvukový režim a bylo nutné zvýšit jejich životnost při trvalém nadzvukovém letu. Motory by byly uloženy v gondolách nad křídlem, což mělo zastínit zvuk od dmychadla. Výstup z motoru měl být opatřen tlumičem . V roce 2004 byl ukončen první předběžný návrh motoru, který předpokládal servisní intervaly v intervalu 2000 letových hodin.

V roce 2005 byly zahájeny zkoušky modelu Aerionu SBJ v aerodynamickém tunelu. Poté došlo k řadě dalších úpravách návrhu. Práce postupovaly pomalu, protože se Aerionu nepodařilo najít investora, který by do projektu vložil požadované miliardy dolarů. V roce 2014 došlo k dalším úpravám a letoun byl přeznačen na Aerion AS2. Tyto úpravy byly celkem významné a počítaly s třímotorovou koncepcí. To bylo nutné v souvislosti s novými hlukovými omezeními, které mají vejít v platnost v roce 2020. Kabina cestujících měla být větší a už se nepočítalo s motory JT8D-219, jelikož jejich výroba byla mezitím ukončena. Jako nový dodavatel motorů byla nakonec vybrána americká firma General Electric. Cena letounu mezitím narostla na 120 milionů dolarů.

Na lepší zítřky se začalo Aerionu AS2 blýskat v roce 2015, kdy americká společnost Flexjet projevila zájem o 20 kusů tohoto letounu v hodnotě 2,4 miliardy dolarů. Hodlá je používat k transatlantickým letům (vzdálenost New York – Paříž má stroj překonat za 4 hodiny a 15 minut) i pro lety v Číně, kde neplatí zákaz nadzvukových komerčních letů nad pevninou. Zahájení vývoje AS2 se očekává v roce 2018, dodávky nových letounů mají začít v roce 2023.

Rozpětí 19,00 m
Délka 52,00 m
Výška 6,70 m
Maximální vzletová hmotnost 54 885 kg
Cestovní rychlost  1487 km/h
Dolet  
Počet cestujících v typické konfiguraci 8
Počet členů letové posádky 2
Motory 3x General Electric, typ zatím nespecifikován

Zdroj: L+K 2008