V roce 1988 zahájila severoirská firma Shorts práce předběžné projekční práce na novém regionálním letounu označeném Shorts FJX. Předpokládaná kapacita nového typu měla být 44 - 48 cestujících.  Letoun měl být poháněn americkými proudovými motory typu General Electric CFE738 (použitý u Dassault Falcon 2000), Rolls-Royce RB580, Lycoming LF500 (používán u typu BAe-146) nebo Pratt & Whitney PW300 (použitý například u Dornieru 328JET).  Shorts nový letoun popisoval jako úplně novou generaci regionálního letounu a také poněkud předběhl dobu.  Typ podobné kategorie, avšak s poněkud větší kapacitou cestujících, Embraer 170, se objevil až o téměř 15 let později.

FJX měl mít na regionální letoun nezvykle velký průměr trupu (2,87 metru), což by umožnilo umístit dovnitř 5 (2+3)sedadel v řadě. To bylo v té době nezvykle komfortní uspořádání. Standartní regionální turbovrtulové letouny měly uspořádání sedadel 2+2 a připravovaný konkurenční Canadair (Bombardier) Regional Jet také počítal se touto konfigurací. Upořádání 2+3 se používalo až u letadel o třídu výše jako byly McDonnell Douglas řady MD-80, Fokker 100 nebo BAe-146.

Další výhodou oproti Regional Jetu měla být cena. FJX se měl prodávat ze 10 milionů dolarů, zatímco Regional Jet stál 12 milionů dolarů. První letouny FJX se měly objevit na linkách v roce 1994.

V červnu 1989 ovšem irská vláda souhlasila s prodejem firmy Shorts kanadskému Bombardieru za pouhých 30 milionů liber. To znamenalo i konec projektu FJX, ve kterém viděl ohrožení svého Regional Jetu. Bombardier postupně utlumoval výrobu i ostatních letadel firmy Shorts a tak v roce 1991 sjelo z výrobní linky poslední letadlo se značkou Shorts (typ 360-300). 

Zdroj: L+K 1997