V roce 1991 zahájila konstrukční kancelář Antonov, se sídlem v Kyjevě, práce na projektu dvoumotorového dopravního letadla se záměrem nahradit stárnoucí letouny typů Tupolev Tu-134 a Jakovlev Jak-42. Projekt nového stroje dostal označení Antonov An-180. Jednalo se o dvoumotorový letoun s motory umístěnými na zádi trupu, avšak zvláštně, na koncích vodorovných ocasních ploch. Typ motorů byl ale neobvyklý, konstruktéři počítali se dvěma pohonnými jednotkami s nezaplášťovaným dmychadlem označovanými „propfan“. Tyto motory vyvíjela již od roku 1985, pod označením D-27, jiná ukrajinská konstrukční kancelář Ivčenko se sídlem v Záporoží. Motory D-27 měly být primárně používány na nových transportních letadlech Antonov An-70. Nejznámější pohonnou jednotkou konstrukční kanceláře Ivčenko byl do té doby motor AI-25 používaný na malých dopravních letadlech typu Jakovlev Jak-40 a československých vojenských cvičných strojích L-39 Albatros. Všechny motory navržené konstrukční kanceláří Ivčenko-Progres vyráběl závod Motor Sič.

Antonov An-180 měl být schopen přepravit 164-180 cestujících na vzdálenost 3900 kilometrů cestovní rychlostí 800 km/h. Podpalubní prostory byly, podobně jako u letadel rodiny Airbus A320, uzpůsobeny pro přepravu kontejnerů typu LD3. Zajímavostí byla konfigurace kabiny cestujících, kde měla být sedadla umístěna v konfiguraci 2+2+2,  tedy se dvěma uličkami.  Toho mělo být dosaženo na letadlo v této kategorii poměrně velkým průměrem trupu  – 4,30 metru (pro srovnání vnější průměr trupu letadel rodiny Airbus A320 je 3,95 metru).  Po rozpadu SSSR se však Antonovovi nedostávalo financí a tak se v roce 1992 obrátil na Čínu, které nabízel společný vývoj letadla. K dohodě ale nedošlo. V roce 1995 se uvažovalo o společné ukrajinsko-ruské výrobě letadla závody v ukrajinském Charkově a ruském Omsku, avšak ukrajinská vláda neměla zdaleka dostatek financí na rozjetí výroby a projekt letadla An-180 byl v srpnu 1995 definitivně ukončen. Byla vyrobena jen dřevěná maketa trupu.

Předpokládaná technická data: