V roce 1974 představil americký konstruktér Bill Lear, tvůrce známých obchodních letadel Learjet, projekt obchodního  letadla s dlouhým doletem- LearStar 600. Nový letoun  měl tradiční Learovu koncepci, dvoumotorový dolnoplošník s motory připevněnými na zádi trupu. Konstruktér projekt nabízel firmám Gates, produkující letouny Learjet, LTV i Boeingu. Všude však byl odmítnut. Jak později prohlásil „vizionáře ve své rodné zemi nikdy neposlouchají“.  O Learstar 600 totiž projevila zájem kanadská firma Canadair.  Ta projekt nakonec zakoupila a  v roce 1976 zahájila vývoj nového letounu. Objevil se problém s označením LearStar.Lear totiž v minulosti označoval starší Lockheedy Lodestar, které modifikoval pro přepravu obchodních cestujících. Nový letoun byl tak bryskně přeznačen na Canadair CL-600 Challenger.

Canadair hodlal ovšem použít  Billa Leara k propagaci novéholetounu. Přeci jenom to byl známý konstruktér a jeho jméno mělo u potencionálních zákazníků váhu. Kanadský výrobce  totiž do té doby valné zkušenosti s vývojem vlastních dopravních letadel neměl.  Zabýval se především licenční výrobou vojenských letadel a subdodávkami pro další výrobce.

Vyjímkou byl pouze velký nákladní Canadair CL-44. Jednalo se  licenční  britský  letoun Bristol Britannia, vyráběný v padesátých letech minulého století.

Vývoj Challengeru probíhal bez větších problémů a tak 8.1.1978 vzlétl první ze tří prototypů. V té době měl výrobce již 53 objednávek. Avšak probíhající letové testy narušila havárie jednoho z prototypů 3.4.1980, který se zkouškách letu na pádové rychlosti zřítil do pouště Mojave. Příčinou havárie bylo selhání systému, který měl vypustit padák, pomocí kterého by se letoun z pádové rychlosti dostal. Těmito padáky bývají při testech vybaveny prototypy menších letadel. Při havárii zahynul jeden z pilotů. Druhému pilotovi se spolu s palubním technikem podařilo letoun opustit ve vzduchu a seskočit na padáku.

Koncem roku 1980 bylo Challengeru vydáno povolení k provozu s cestujícími, avšak s omezeními výkonů.  Maximální vzletová hmotnost byla omezena na 14 790 kg i když letoun byl konstruován na maximální vzletovou hmotnost 18 325 kg a maximální rychlost byla omezena na 587 km/h i když letoun byl konstruován na maximální rychlost 904 km/h.

V původní verze CL-600 Challenger,  poháněné  americkými motory Avco- Lycoming ALF-502L , bylo vyrobeno 81 letadel. Ve výrobě ji  v roce 1983 nahradila výrazně vylepšená verze CL-601. Ta byla vybavena výkonnějšími motory General Electric CF34 , díky nimž Challenger dosahoval výrazně lepších výkonů a bez omezení, které měly původní CL-600. Například maximální vzletová hmotnost stoupla na 19 550 kg a letoun mohl létat cestovní rychlostí přes 800 km/h. Na konci křídel CL-601 se také objevily winglety.

Během výroby byl typ CL-601 dále postupně vylepšován. Výrobce tak nabízel různé podverze. Nejvýznamější byla CL-601-3A, která poprvé vzlétla v roce 1987. Její kokpit byl vybaven multifunčními obrazovkami namísto tradičních ručičkových přístrojů.

Státní firmu Canadair, potýkající se s finančními problémy, také v té době převzal kanadský průmyslový gigant firma Bombardier.  Ten si ke své dopravní odnoži, vyrábějící nákladní automobily a lokomotivy, tak přiřadil i divizi leteckou. Challenger tak byl nově označován jako Bombardier CL-601. V roce 1996 byla představena další verze označená CL-604. Byla vybaven výkonnější verzí motorů CF34-3B, měla zesílenou konstrukci a větší kapacitu palivových nádrží.

S další vylepšenou verzí přišel výrobce Bombardier v roce 2006. Tentokrát ovšemnešlo  o vylepšení výkonů. Nový CL-605 byl vybaven většími okénky v kabině cestujících a novým kokpitem pilotů s modernějším vybavením. Tato verze zůstávala ve výrobě i ve druhé dekádě dvacátého prvního století, tedy téměř již 40 let po vzletu prvního prototypu Challengeru. V té době již bylo zákazníkům dodáno přes 800 Challengerů, které létaly v padesáti zemích celého světa.  

foto: Maarten Visser CC BY-SA 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=26610543