V polovině roku 1932 vydala americká společnost TWA specifikace na nový třímotorový jednoplošník, kterým chtěla modernizovat svůj letadlový park. Nový letoun měl být schopen přeletět s dvanácti cestujícími vzdálenost 1600 kilometrů rychlostí nejméně 250 km/h. TWA oslovila několik výrobců, mezi jinými i Douglas Aircraft Company. Sám zakladatel továrny Don Douglas ale rozhodl, že se bude vyvíjet letoun dvoumotorový. Třímotorová koncepce již totiž začínala pomalu zastarávat, navíc Boeing dokončoval vývoj na svou dobu „ultramoderního“ dvoumotorového Boeingu 247. Návrh byl předložen TWA a ta projevila o projekt velký zájem a přispěla na vývoj 125 000 dolary.

Dále přislíbil, že objedná 60 nových letadel označeným DC-1 (D – Douglas , C – commercial).  Douglas měl také štěstí, že v té době dokončovali dva hlavní američtí výrobci, Wright a Pratt & Whitney nové pohonné jednotky. Motoru obou výrobců dávaly v páru větší výkon, než tři starší typy motorů v té době montované na dopravní letouny.  Na konstrukci DC-1 se podílel také slavný konstruktér Jack Northrop v jehož firmě měl Douglas 51% podíl.  Konstruktérům u Douglasu se podařilo ideálně spojit křídlo s trupem, tak že nosník křídla byl až pod podlahou kabiny cestujících. Odpadl tak schod čnící uprostřed trupu mezi sedadly cestujících. K pohonu byly zvoleny dva motory Wright Cyclone SGR-1820. DC-1 se poprvé odpoutal od země 1.7.1933, ale první let provázely problémy. Zanedlouho po startu se letounu při stoupavém letu zastavily motory. Továrnímu pilotovi Carlu Coverovi  se podařilo oba motory nahodit, ale při novém pokusy o stoupání zase zhasly. To se opakovalo ještě několikrát, až ve výšce 450 metrů oba motory ztichly definitivně a Cover musel přistát bez motorů.

Technici si lámali hlavu co je příčinou zhasínání motorů. Příčinou nakonec byly plovákové karburátory, které se při stoupání zahltily palivem tak, že se přívod leteckého benzinu přerušil. V září 1933 podepsalaTWA objednávku na 20 letadel.  Ty však již měli v sériovém provedení označení DC-2 a kapacitu 14 cestujících, namísto 12 cestujících u DC-1. Prototyp DC-1 nakonec zařadila TWA do svého letadlového parku a provozovala zkušebně na svých linkách. Plné osvědčení o způsobilosti k dopravnímu leteckému provozu prototyp DC-1 nikdy neobdržel. V roce 1936 zakoupil jediný vyrobený letoun DC-1 milionář Howard Hughes, který s ním chtěl podniknout let kolem světa. Nechal proto do letounu instalovat přídavné nádrže, které zvětšily dolet DC-1 na 10 000 kilometrů. K rekordnímu letu si ale nakonec vybral jiný typ, Lockheed Vega, a prodal DC-1 do Anglie. Odtud putoval do Španělska, kde sloužil Republikánské vládě. Pak přešel do majetku španělské společnosti SAETA (později Iberia - v té době již měl samozřejmě vymontovány přídavné nádrže). V roce 1940 musel přistát po vysazení jednoho motoru na břicho a byl neopravitelně poškozen. Z letounu byly odmontovány použitelné součástky a byl ponechán svému osudu na místě nehody nedaleko města Malaga.  



Douglas DC-1 ve službách španělské společnosti SAETA (foto: Iberia Airlines, CC BY 2.0)