Dne 15.7.1923 provedla svůj první pravidelný let sovětská letecká společnost Dobrolet, nyní známá pod názvem Aeroflot. Let z letiště Moskva – Chodynka do Nižního Novgorodu provedl německý letoun typu Junkers F-13 pro 2 piloty a 4 cestující. Trať dlouhou 420 kilometrů zvládl uletět za 2 hodiny a 30 minut. Všeruské společnost dobrovolného letectví Dobrolet byla založena již 17.3.1923 a zanedlouho následovaly dvě oblastní letecké společnosti, dne 10.5.1923 Zakavia se sídlem v gruzínském Tbilisi a dne 1.6.1923 Ukrvozduchpuť (Ukrajinská společnost vzdušných spojů) z Charkova.
Dne 29.10.1930 byly všechny letecké společnosti v SSSR sloučeny pod Všesvazové sdružení pro leteckou dopravu, které se po dvou letech změnilo v Hlavní správu civilního letectví při radě lidových komisařů SSSR. Od 25.3.1932 se začal používat název Aeroflot.
V té době používal Aeroflot německé letouny Junkers G-24, sovětské Polikarpov Po-1 a Po-2 a Kalinin K-4. Do letadlového parku byly zařazovány zbrusu nové třímotorové Tupolevy ANT-9 pro 2 piloty a 9 cestujících a jednomotorové Putilovy Stal 2 pro 1 pilota a 4 cestující.
V roce 1934 vytvořil Aeroflot celkem 12 regionálních ředitelství v jednotlivých sovětských městech, centrální ředitelství zůstalo v Moskvě. Dne 20.8.1936 vykonal první let výkonný dopravní letoun Tupolev ANT-35 vycházející z lehkého bombardéru ANT-140 (později přeznačeného na SB-2). Nový ANT-35 dosahoval cestovní rychlosti přes 300 km/h a pojmul 2 piloty a 10 cestujících. U Aeroflotu dostaly tato letadla označení PS-35 (Pasažyrskyj Samoljot) a byla používána především na mezinárodních linkách.
SSSR v USA v roce 1936 zakoupil jeden letoun Douglas DC-2 (předchůdce DC-3), který se v provozu velmi osvědčil. Tento stroj registrovaný CCCP-M25 byl zničen při havárii dne 6.8.1938.
Proto v roce 1937 sovětský vůdce Stalin rozhodl o zakoupení licence na výrobu amerických letadel Douglas DC-3, které měly dvojnásobnou kapacitu cestujících a podobnou spotřebu paliva jako Tupolevy PS-35. Licenční letadla DC-3 se začala vyrábět v závodě číslo 84 v Chimkách u Moskvy a dostala označení PS-84. Předtím bylo ale 20 letadel DC-3 dodáno z USA, z toho 2 nesestavené, které sestavil již závod číslo 84.
Po druhé světové válce vytvořili páteř flotily Aeroflotu letadla Lisunov Li-2, což byly stroje PS-84 od roku 1942 vyráběné v Taškentu, upravené pro sovětské podmínky a poháněné sovětskými motory. Sovětští představitelé také zatoužili po čtyřmotorových letadlech, které se v západním světě začaly po válce rozšiřovat na dálkových linkách. Zakoupení licence v USA například na stroje Douglas DC-4 jako před válkou, ale již nebylo možné.
Sověti se tak museli spolehnout jen na svoje konstruktéry, a tak byly v SSSR vyvinuty dva těžké čtyřmotorové dopravní letouny – Tupolev Tu-70 a Iljušin Il-18. Žádný z těchto strojů se ale nedočkal sériové výroby, jednak z důvodu nedostatečné letištní infrastruktury v SSSR. Těžká čtyřmotorová letadla totiž potřebovala zpevněné ranveje, kterých byl v SSSR nedostatek. Většina letišť v SSSR disponovala po válce pouze travnatými ranvejemi. Druhým důvodem byla malá poptávka po letecké dopravě ve válkou zdecimovaném SSSR, Aeroflot by nedokázal takto velké letouny zaplnit ani na mezinárodních linkách.