Po kapitulaci Japonska dne 2.9.1945 byly ukončeny boje 2. světové války a začala obnova zdevastovaných zemí včetně leteckého průmyslu a dopravy. Nejlépe na tom byly ze světových mocností po válce USA.  Na jejich území se s vyjímkou Tichomoří nebojovalo a  ani nebylo bombardováno. Jestliže před 2.světovou válkou byla americká ekonomika na úrovni evropských velmocí a jejich kolonií, jako Velká Británie a Francie, na konci roku 1945 byly USA světovým ekonomickým lídrem.

Ne jinak tomu bylo v leteckém odvětví, kde byly továrny v USA nastaveny na masovou výrobu vojenských bojových letadel, ale také transportních, která se poměrně rychle dala adaptovat pro přepravu cestujících.

Němečtí, italští a japonští výrobci letadel, byli po válce mimo hru, francouzské továrny měly zavedenu výrobu německých dopravních typů například zastaralé třímotorové Junkersy Ju-52.

Továrny ve Velké Británii byly během 2. světové války určeny pro výroby čistě vojenských typů jako stíhaček, průzkumných letounů a bombardérů. Renomovaní výrobci jako Avro, Bristol, Vickers a Armstrong Whitworth brzy zjistili, že předělat bombardovací letadla na dopravní není vůbec jednoduché.

Na scénu se hodlal po válce vrátit i výrobce létajících člunů, firma Short Brothers z Belfastu, ale brzy zjistil, že tato pomalá neohrabaná letadla patří do historie. Během 2. světové války bylo sice vyrobeno přes 720 kusů typu Short S.25 Sunderland, což byly vojenské transportní létající čluny a po roce 1945 jich bylo několik desítek přestavěno na civilní verzi Sandringham, objednávky na nové po válce ale již nepřišly. Labutí písní éry létajících člunů byl pak obří stroj Princess vyvinutý rovněž britskou firmou Saunders Roe.

Saro Princess ( foto:  RuthAS, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=6080689)

Jediná firma Avro produkovala za války transportní letoun, poněkud již staře vypadající typ 685 York, který začala po válce nabízet jako dopravní leteckých společnostem. Přestavěla rovněž bombardér Lancaster na typ Lancastrian, vešlo se do něj ale pouze 9 cestujících. Poté začala firma Avro vyvíjet čtyřmotorový typ Tudor, jeho výkony ale neodpovídaly očekáváním a tak ho několikrát předělávala. Navíc důvěra cestujících v tento typ byla silně nalomena po zmizení dvou těchto letadel v Bermudském trojúhelníku i s posádkou a pasažéry.

Avro Tudor (foto:©  RuthAS, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=9781438)

Další britská firma Handley Page přišla na trh s typem Hermes, avšak jeho vývoj se protahoval a navíc ve stejné kategorii byl trh dopravních letadel zaplaven typem americkým typem Douglas DC-4. Jednalo se ve velké většině o přestavěnou vojenskou transportní variantu Douglas C-54, pro které neměla americká armáda po válce využití. Odprodávala je skutečně ze výhodné ceny. Letecké společnosti si museli jen zajistit přestavbu interiéru pro přepravu cestujících, kterou zajišťoval především výrobce Douglas, ale i jiné menší továrny.

Další britský výrobce Vickers, hodlal letecké společnosti zaujmout typem Viking. Jednalo se ale o stroj stejné kategorie jako americký Douglas DC-3, známý pod jménem Dakota nebo vojenským označením C-47 Skytrain, který byl rovněž po válce armádami vyprodáván za pakatel. Stačilo opět jen doplatit přestavbu na civilní verzi.

Firma Bristol nabídla typ 170 Freighter, ten měl ale blíže vojenskému transportními typu než dopravnímu a v civilním sektoru si našel jen omezený počet zákazníků.

Bristol 170 (foto: BAE Systems)

Během 2. světové války došlo rovněž k masivní výstavbě zpevněných ranvejí, kvůli vzletům a přistání těžkých bombardérů. Před válkou mělo jen 6 evropských letišť betonové ranveje. Všechna se nacházela v severských zemích, kde by se při jarním tání sněhu na nezpevněných ranvejích letadla bořila do bahna. Po skončení války se na světě nacházeli již desítky letišť vybavených vhodnými ranvejemi pro provoz těžkých dopravních letadel, stačilo jen dobudovat infrastrukturu.

Vedle výrobců letadel hledaly letecké společnost v poválečné Evropě rovněž opět půdu pod nohama. Ve válečných časech, s několika málo výjimkami, nikdo civilní lety v Evropě neprovozoval.  Naopak v USA zažívala poválečná letecká doprava překotný rozvoj. Americké aerolinky během jednoho roku zdvojnásobily počet cestujících, z 6 milionů v roce 1945 na 12 milionů v roce 1946. Vyprofilovali se již také největší letecké společnosti v USA. Na vnitrostátních linkách dominovaly American Airlines, United Air Lines, Eastern Air Lines, Capital Airlines a TWA, mezinárodním linkám kralovaly Pan American Airways. Američtí výrobci jim také jako prvním nabídli nejlepší nová dopravní letadla své doby. Firma Lockheed typ Constellation, který se vyráběl v omezeném množství již za války, ale pro vojenskou přepravu nebyl příliš vhodný kvůli složitější konstrukci a tvaru trupu. Konkurenční Douglas začal nabízet prodlouženou a přetlakovanou verzí typu DC-4 označenou DC-6 ale také stále prodával nové i repasované letouny DC-4.

Douglas DC-4 americké letecké společnosti Pan American Airways

Po 2.světové válce byly zahájeny první pravidelné linky spojující Evropu s Amerikou. Pokrok ve výrobě letadel a jejich pohonných jednotek během války umožnil nyní téměř přímá spojení přes Atlantický oceán. Letadla ale ještě musela mít mezipřistání na letištích na pobřeží Kanady a Irska, čili body kde to bylo přes oceán nejblíže, pro mezipřistání se využíval i Island a výjimečně i Grónsko.

V omezené míře měla Evropa s Amerikou letecké spojení již během války, díky létajícím člunům typu Boeing 314 společnosti Pan American. Další americká letecká společnost American Export Airline zahájila lety typem Sikorski VS-44 a britská BOAC létala transportní odvozeninou bombardéru Consolidated Liberator, označenou C-87 Liberator Express pro 16 cestujících.

Letecká spojení Evropy a Ameriky seřazené chronologicky podle datumu zahájení

Zdroj R.E.G. Davies – Airlines of the jet age

Pokračování příště