V polovině šedesátých let minulého století potřeboval sovětský dopravce Aeroflot nový proudový dopravní letoun pro střední tratě s kapacitou více než 100 cestujících, víceméně ekvivalent amerického Boeingu 727-200. Měl nahradit především Iljušiny Il-18, jichž Aeroflot provozoval několik stovek a kvůli turbovrtulovým motorům byly v kabině cestujících, v porovnání s proudovými typy, značně hlučné. Osloveny byly konstrukční kanceláře Iljušin a Tupolev jelikož měly v SSRS nejvíce zkušeností s vývojem a výrobou velkých dopravních letadel. Iljušinova konstrukční kancelář hodlala zúročit svoje zkušenosti s přechozím dopravním typem Il-62 i u návrhu nového letounu. Projekt byl označen Il-74. Nový Il-74 měl mít stejný trup jako Il-62 jen kratší. K pohonu měly sloužit 3 motory typu Solovjov D-30 namontované v ocasní části, stejně jako u Boeingu 727. Křídlo letounu Il-74 mělo být rovněž stejné konstrukce jako u Il-62 jen patřičně proporcionálně zmenšené.Il-74 měl být schopen přistávat a vzlétat na letištích s ranvejí o délce minimálně 2000 metrů, což nebylo mnoho, přistávací rychlost měla hodnotu 230 km/h. Maximální vzletová hmotnost měla dosahovat 75 000 kg (u Boeingu 727-200 je to od 84 do 95 tun dle příslušné verze).
Jelikož měly být Il-74 a Il-62 konstrukčně značně podobné, spousta jejich dílů mohla být záměnná, což by zlevňovalo nejen výrobu ale i provoz, pokud měl dopravce ve flotile oba typy letadel.
Tupolev nabídl novou konstrukci, typ označený Tu-154, který byl nakonec vybrán do sériové výroby a Il-74 zůstal jen ve fázi návrhu a makety. Oficiálním důvodem výběru Tupolevova typu byla velká vytíženost Iljušinovy konstrukční kanceláře jinými typy letadel, neoficiálně šlo o zákulisní boje a intriky mezi zástupci obou kanceláři, které vyhrál Tupolevův tým. Potřeboval totiž nutně práci pro velký výrobní závod číslo 18 v Kujbyševě (dnes Samara), kde končila výroba dopravního typu Tu-114 a bombardéry Tu-95 se vyráběly také již ve značně menším množství.
