PROTOTYPY

Velké čtyřmotorové dopravní letouny představili po 2.světové válce i sovětští konstruktéři. Letecká společnost Aeroflot se jich ale spíš zalekla a ani sovětská letiště nebyly na jejich provoz připraveny. Jedním z těchto letadel byl Tupolev Tu-70 (původní označení Tu-12) . V roce 1946 rozhodl Rada ministrů SSSR o vývoji nového dálkového dopravního letounu, který měl výkony odpovídat americkým typům Douglas DC-6 a Boeing 377. Úkolu se zhostily dvě konstrukční kanceláře – Iljušinova, která představila typ Il-18 (s turbovrtulovým Il-18 z konce 50.let neměl nic společného) a Tupolevova.

Aby se ušetřilo na čase při vývoji, Tupolevův letoun vycházel z bombardéru Tu-4, což byla bezlicenční kopie amerického Boeingu B-29 Superfortress poháněná čtyřmi sovětskými dvouhvězdicovými dvanáctiválci Švecov AŠ-73TK o výkonu po 1470 kW.  Motory byly pokročilým vývojovým stupněm typu Švecov M-25, což byly licenční americké Wright R-1820 používané u bombardérů Boeing B-17 Flying Fortress. Jako předloha těmto letounům posloužily B-29, které byly nuceně nouzově přistát na sovětském Dálném východě.  Výkonné motory AŠ-73TK, protějšky amerických Wright R-3350 Duplex Cyclone (což byla také vývojová verze typu R-1820), umožňovaly Tupolevu Tu-70 let rychlostí 563 km/h, což bylo tehdy nejvíce ze všech sovětských dopravních letadel.

Prototyp nového letounu se poprvé vznesl dne 27.11.1946. Byl vybaven přetlakovým trupem pro maximálně 72 cestujících. Oproti Tu-4 byla rovněž změněna jeho koncepce ze středoplošníku na dolnoplošník, aby mohl být trup průchozí. Při čtvrtém zkušebním letu ale začal hořet jeden z motorů AŠ-73 a tak byla posádka nucena uskutečnit urychlené nouzové přistání se zasunutým podvozkem.

Vyšetřování příčin požáru ukázalo na konstrukční chybu v původní americké verzi motoru R-1820, která byla i příčinou havárie prvního prototypu bombardéru B-29 v roce 1943. Na základě tohoto poznatku byly upraveny motory u všech bombardérů Tu-4.  Po tomto zjištění mohly zkoušky Tu-70 pokračovat. V prosinci 1948 byly ukončeny státní zkoušky, které potvrdily, že Tu-70 splňuje specifikace dané Radou ministrů a může být zahájena sériová výroba.

Chyběl ale provozovatel. Aeroflot o letoun neprojevil zájem.  Pro stávající linky po SSSR mu postačovaly Lisunovy Li-2 a Iljušiny Il-12 a na zahraniční dálkové linky nebyl sovětský národní dopravce připraven.

Tupolev Tu-70 byl tak postaven vedlejší kolej s tím, že je pro Aeroflot nevhodný s odůvodněním, že je příliš velký a technické vybavení letišť v SSSR (kromě Moskvy) na něj není připraveno.

I když Rada ministrů rozhodla o výrobě 20 letounů Tu-70, nakonec na ní nedošlo. Oficiálním důvodem byla prioritní produkce vojenských bojových letadel. Prototyp Tu-70 byl předán v roce sovětskému vojenskému letectvu ke zkouškám na transportní letoun. Bylo to spíše formální. Po tříletých zkouškách byl v roce 1954 Tu-70 odstaven a nakonec sešrotován.



Foto: © www.http://en.avia.pro/