V roce 1936 představila francouzská firma Lioré et Olivier projekt velkého šestimotorového létajícího člunu pro transatlantické linky. Jeho konstrukce odpovídala požadavkům francouzského ministerstva letectví, které požadovalo vývoj velkého létajícího člunu pro provoz letecké společnosti Air France z Francie do destinací v severní a jižní Americe.

V původních specifikacích z roku 1936 se hovořilo o doletu 6000 kilometrů, při rychlosti protivětru do 60 km/h a o cestovní rychlosti 250 km/h. Kapacita letounu měla být 20 cestujících v pohodlných „kajutách“ s lůžky a 500 kg pošty.

Firma Lioré et Olivier vypracovala podle těchto specifikací projekt LeO H-49. Mezitím ale ve Francii probíhal proces znárodnění leteckých firem a Lioré et Olivier se stala součástí konsorcia SNCASE (později Sud-Est). Projekt firmy Lioré et Olivier se tak nově značil jako SE-200.

Ministerstvo letectví vypracovalo v roce 1937 daleko náročnější specifikace pro transatlantický létající člun. Vletová hmotnost se zvětšila ze 30 na 70 tun, počet motorů zůstal volný mezi 4 a 8. Pro jižní Atlantik se počítalo se 40 cestujícími a 3 tunami nákladupři doletu 3200 km za protivětru 50 km/h. Pro provoz nad severním Atlantikem měl být dolet 6000 km při protivětru 60 km. Maximální rychlost měla dosahovat 300 km/h.

Jako odpověď na tyto požadavky adaptovala SNCASE původní projekt firmy Lioré et Olivier. Byl to dvoupalubní létající člun s šesti motory a dvojitými ocasními plochami. Původně se počítalo s francouzskými motory Gnome-Rhone P-18, ale jejich vývoj se protahoval. Proto bylo rozhodnuto o použití amerických motorů Wright Cyclone GR-1820.

Výroba prototypů byla zahájena krátce po napadení Francie nacistickým Německem. První prototyp tak již vzlétl po obsazení Francie a měl znaky německého letectva. Německé vojenské letectvo Luftwaffe si ho pak přelétlo na Bodamské jezero, ale tam padl za oběť britských náletů v roce 1944.

Stroj se však líbil německé letecké společnosti Lufthansa a tak se pracovalo na dalších prototypech. Po skončení války, ale Lufthansa už neměla do čeho mluvit a tak SNCASE nabídla SE-200 opět Air France. Francouzská letecká společnost si ale už mezitím vybrala konkurenční typ Latécoere 631 a tak třetí prototyp SE-200 (druhý byl zničen ve válce) putoval k další francouzské státní letecké společnosti SNECMA. Ta s ním zkušebně létala až do roku 1949, kdy ho odstavila. Odstavený chátral až do roku  1963, kdy byl sešrotován.

SNCASE ještě projektovala větší člun pod označením SE-1200. Měl pojmout 125 cestujících a měl konkurovat britskému letounu Saro Princess. Projekt ale nebyl nikdy dokončen, byla postavena jen zmenšená maketa. 



Foto: https://aviation-safety.net/database/types/SNCASE-SE-200/specs


Rozpětí 52,20 m
Délka 40,15 m
Výška 9,73 m
Maximální vzletová hmotnost 60 670 kg
Cestovní rychlost  305 km/h
Dolet 6000 km
Počet cestujících v typické konfiguraci 48
Počet členů letové posádky 8
Motory 6 × Wright R-1820, výkon po 1120 kW



Zdroj: Václav Němeček, Atlas letadel, Vodní a obojživelná dopravní letadla