PROTOTYPY

V polovině padesátých let minulého století představila firma Lockheed leteckým společnostem projekt dopravního letadla L-1249. Stroj vycházel z modelu L-1049E Super Constellation, byl však vybaven turbovrtulovými motory Pratt & Whitney T34P-6.

Výrobce měl již s přestavbou Super Constellationů na turbovrtulové motory zkušenosti. V roce 1951 přišel s nabídkou přestavět na turbovrtulový pohon dva stroje R7V-1 (označení Super Constellationu u US Navy) objednané s původními pístovými motory americkým námořnictvem. Námořníci souhlasili a tak se dne 1.9.1954 poprvé vznesl turbovrtulový Constellation s továrním označením L-1249A. Každý s jeho čtyř motorů Pratt & Whitney T34P-6 dával výkon 4124 kW (původní pístové motory Wright R-3350-R18, měly výkon 2 390 kW). O další dva turbovrtulové Constellationy projevilo v rámci testování zájem i americké letectvo a zakoupilo je pod označením C-121F.

Civilním dopravcům nabídla firma Lockheed  v roce 1955 turbovrtulový Super Constellation pod označením L-1249B.  Stroj měl být schopen létat cestovní rychlostí okolo 600 km/h a překonat vzdálenost mezi New Yorkem a Londýnem s mezipřistáním v Ganderu za 10 hodin. Žádná aerolinka, ale o typ L-1249B neprojevila zájem. Na vině byly především žíznivé a komplikované motory Pratt & Whitney T34P-6, které ze sériových letadel používal nakonec jen vojenský transportní Douglas C-133 Cargomaster.

Rovněž námořnictvo i letectvo vrátili firmě Lockheed všechny 4 turbovrtulové Constellationy. Jeden z nich byl ještě před sešrotováním používán jako létající zkušebna jiných turbovrtulových motorů Allison 501D, které poté Lockheed použil u typu L-188 Electra II.